Keltské legendy, mýty a báje

Staré pověsti keltské?

Mnoha lidem budou asi následující řádky připadat jako rouhání nebo přinejmenším jako fantastické výmysly, zcela zásadně odporující tomu, co víme o naší vzdálené minulosti. Naše stovky let trvající a nezpochybňovaná slovanská příslušnost najednou dostává povážlivé trhlinky a jen velmi těžko si připouštíme, že všechno mohlo být jinak. Jak jinak? Jinak než se učíme ve školách, jinak než hovoří historikové či známá historická díla?

Představa nejstarších dějin naší země v povědomí většiny z nás vychází z podání Aloise Jiráska ve Starých pověstech českých. O příchodu slovanského praotce Čecha se tam hovoří zcela jasně, o prvních vládcích z rodu Přemyslovců také. Odkud Alois Jirásek znal tyto skutečnosti? Jsou to především dva prameny:

Prvním z nich je dílo „Kronika česká“ Václava Hájka z Libočan z roku 1541, které se sice tváří jako historické svědectví, avšak už v Jiráskově době bylo známo, že Hájek z Libočan byl spíše velký pábitel a výborný fabulátor nežli faktograf a jeho dílo je spíše jakýsi soubor dobrodružných historických příběhů. Výmysly Václava Hájka byly omluvitelné právě jeho láskou k domácím tradicím.

Druhý pramen, tentokrát však považovaný za seriózní, jsou tři knihy „Chronicum Bohemorum“, čili Kronika česká, jejichž autorem byl vzdělaný mnich Kosmas (1045 – 1125). Bohužel tato první souhrnná zpráva o naší nejstarší historii, která vznikla někdy mezi roky 1119 a 1125, se v originále nedochovala. Známe ji pouze ze třinácti dochovaných opisů, které se však od sebe víceméně liší. Novodobá vydání Kosmovy kroniky jsou spíše rekonstrukcí těchto textů a tedy výsledkem kritického bádání i kompilací různých variant textu. Sám Kosmas také nijak netrvá na věrné autenticitě, neboť tam, kde hovoří o našich nejstarších dějinách, tvrdí, že „zachytil jen bájivého vyprávění starců …“

Obraťme se nyní k první z cyklu našich národních pověstí, která hovoří o příchodu praotce Čecha a jeho lidu do naší země. Podle Jiráskova vyprávění (na rozdíl od Kosmy) se vydali na cestu dva bratři Čech a Lech a přivedli svůj lid do kraje pod Řípem. O tři dny později dává Lech pokračující v cestě kouřovým signálem najevo, že se usadil a založil město Kouřim, aby se pak o kus cesty vrátil a usadil v dnešním Polsku. V Kosmově vyprávění se tato část nevyskytuje a je pravděpodobné, že Jirásek ji do svého vyprávění zařadil proto, že se zde středověkých kronik dozvěděl o existenci dávného slovanského hradiště u Kouřimi, které patřilo Zličanům.

Jaké byly skutečné historické okolnosti příchodu prvních Slovanů do českých zemí se už pravděpodobně nedozvíme. Jedno je však jisté. Slované nepřicházeli do země liduprázdné jako první obyvatelé. Přicházeli a usazovali se především v místech dávných keltských hradišť a oppid (např. i na Závisti). Jejich příchod zcela určitě neměl charakter organizované polovojenské výpravy, ani masového přesídlení celého kmene. O ničem takovém archeologické nálezy nehovoří, šlo totiž o postupnou migraci a prolínání obyvatel, které (kupodivu) neprovázely žádné vojenské střety, což svědčí o tom, že mezi původním (keltským, či keltskogermánským) obyvatelstvem a novousedlíky nedocházelo k velkým náboženským nebo majetkovým sporům. O čem tedy vyprávěli bájiví starci Kosmovi?

Vysvětlení nacházíme ve spisu mnohem starším. Je jím rozsáhlé dílo „Ab urbe condita libri“ (Od založení města) římského historika Tita Livia (59 př. n. l. – 17 n. l.). Livius zde líčí historii starší téměř o tisíc let, než byl příchod prvních Slovanů, avšak jeho tvrzení souhlasí i s tím, co nám říkají archeologové. Popisuje se zde událost z doby, kdy v Římě vládl král Tarquinius Superbus (534 – 508 př. n. l.).

V té době žil v Galii mocný král kmene Biturgiů – Ambigatos (což pravděpodobně vychází ze jména Ambicatos, v keltštině znamenající „ten, který neustoupí v žádné bitvě“). Biturgiové tehdy ovládali asi třetinu území, známého Římanům jako Galie a zřejmě tvořili jakousi velkou konfederaci s dalšími keltskými kmeny jako např. Arverny, Haeduy, Senony, Ambarry, Karnuty a Aulerky. Jejich země byla bohatá a prosperující, avšak velmi přelidněná. Ambigatos byl již starší muž a, podle svých slov, přál si ulevit svému království od toho davu lidí, neboť bylo těžké vládnout tak početnému lidu. I rozhodl se, že vyšle dvě skupiny novoosadníků hledat nové kraje do míst, která mu zjeví bohové svými znameními. Vedením těchto výprav pověřil dva syny své sestry – Bellovesa a Segovesa, kteří si mohli s sebou povolat tolik lidí, kolik jen chtějí.

Došlo pak k obřadům věštění, hlavní slovo zde měli druidové. Let ptáků, vítr unášející kouř z posvátných ohňů a další znamení ukázala oběma družinám směr pochodu, los pak rozhodl, kdo se kterou cestou vydá. Družina Bellovesa se vydala na jihovýchod a v několika vlnách překročila Alpy. Podle tvrzení Livia dorazili do Pádské nížiny – nejprve Belloves s kmenem Insubrů, po něm dorazili Cenomani s náčelníkem Elitoviem, dále přišli Libiové, Salyové, Lingoni, Senonové a – Bójové. Ano, jde o stejný kmen Bójů, který dal i naší zemi jméno.

Liviovo tvrzení je velmi dobře doloženo archeologickými nálezy v okolí Bologni a oblasti jižně od Pádu jsou četná keltská pohřebiště z 5. a 4. st. př. Kr. Také z ostatních historických pramenů se o této osidlovací vlně Keltů dozvídáme, neboť krátce po příchodu Bellovesa se Keltové dostali do konfliktu s Etrusky. Později však s nimi byl uzavřen mír, neboť se objevil jiný mocný nepřítel, na kterého nejprve Etruskové a později i Keltové doplatili – a tím byla rozpínající se Římská říše.

Nás však více zajímá tažení Bellovesova bratra Segovesa. Tomu los a přízeň bohů určily cestu na východ, do srdce Evropy. Které všechny kmeny se zúčastnily tohoto tažení, není známo. Víme jen o kmenech, které se ve své nové domovině nakonec usadily; byli to Kotinové, Volkové-Tektoságové a opět Bójové. Titus Livius cituje pověst, podle které keltské kmeny překročily hory a ocitly se v Hercynském lese.

Řecký astronom Claudios Ptolemaios (asi 100 – 178 n. l.) ve svém díle „Geógrafiké hyfégésis!, mapujícím tehdejší znalosti o evropském kontinentu a jeho nejbližším okolí uvádí velké množství místních i osobních jmen, které nám osvětlují i mnohé z tehdejších názvů našich geografických útvarů. Hercynský les je jednoznačně identifikován jako česká kotlina. Názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes. Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily kmeny pod vedením Segovesa. Po překročení pohoří Gabréty totiž šly údolím řeky Ogary až stanuly pod horou Riph. Gabréta znamenala v keltštině „pohoří kozorožců“ a šlo o dnešní Šumavu a Český les, Ogara (z keltského agara – bystrá voda) byl název Ohře. O původu názvu hory ani nemusíme moc spekulovat, zcela jasně totiž pochází z keltského slova „rip, nebo ripa“ – kopec, hora, vyvýšenina. Vítej praotče, jsi doma!

Mimochodem – Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal totiž naší zemi její prastarý název – Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum, odtud Bohemia. Bójové se rychle smísili s původním obyvatelstvem, které bylo samozřejmě také keltské (šlo zejména o mohylovou kulturu středních a jižních Čech). Některé prameny však vycházejí z toho, že kmen Bójů, známý i z jiných míst Evropy, patřil k těm starobylejším a v Čechách byl nositelem mohylové kultury právě on. Buď jak buď, o Bójích v naší zemi se dozvídáme i z pozdějších dobových kronik – roku 113 př. n. l. například Bójové statečně odrazili útok germánských Kimbrů, kteří je napadli od severozápadu. Kimbry Bójové z naší země vyhnali, ti se pokusili ještě napadnout území Volků-Tektoságů, kteří sídlili na Moravě, ale dopadli stejně. Nakonec Kimbrové vpadli na území Taurisků do Norika (dnešní Rakousko) a tam se dostali do vleklého konfliktu s Římany.

Dále se o Bójích v naší zemi dozvídáme ze zpráv o další bitvě, kterou kolem roku 60 př. n. l. vedl bójský král Kritasir proti Dákům, vedených králem Burebistou. Nešťastnou bitvu Bójové prohráli. V našich zemích se Keltové ocitli sevřeni v železných kleštích mezi Římany, Dáky a hlavně Germány. Velká část keltských obyvatel (asi 32 000) tehdy odešla v masovém exodu z naší země a připojila se ke kmeni Helvétiů v dnešním Rakousku a Švýcarsku. Zbytek Bójů se statečně bránil germánským nájezdům od severu až do přelomu letopočtu. Germánští Markomané však nakonec marný odpor zbytků keltských kmenů zlomili. Podle pověstí i archeologických nálezů se zřejmě část Bójů před Germány uchýlila do Panonie, kde nacházíme jejich stopy v okolí dnešní Bratislavy a na Děvíně.

Vraťme se však na počátek keltských dějin v Čechách. V Kosmově kronice se objevuje po praotci Čechovi jméno další historické osobnosti – knížete a soudce Kroka. „Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval.“ Tolik píše o Krokovi Kosmas. Byl tedy Krok knížetem, panovníkem, nebo soudcem? My známe tuto funkci sjednocenou právě v keltské společnosti druidů. To by však bylo na dokázání jeho keltského původu málo.

Máme ale vodítko v samotném jménu Kroka. jedná se totiž zcela jistě o keltské jméno. Kosmas jej uvádí jako Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů – v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize „The Celtic World“, kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!

Pakliže ještě nejsme o keltském knížeti Krokovi přesvědčeni, pojďme se vydat na jeho slavný hrad. Kosmas ve svém díle připomíná, že „podle jména jeho je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese poblíž vsi Zbečna“. Také Krokova nejmladší cena prý sídlila v hradu „u lesa, jenž táhne se až ke vsi Zbečnu“. My však víme, že v těchto místech se žádné slovanské hradiště z doby prvních Slovanů (či alespoň z doby před Kosmou) nenachází. V uvedených místech se však nachází „stromovím již zarostlé“ hradiště, které musel znát již Kosmas. Poblíž Stradonic se totiž nad Berounkou vypínalo jedno z nejkrásnějších a nejbohatších keltských měst – oppid. Stradonické oppidum, snad kdysi nazývané Boiodunon, bylo v dobách svého rozkvětu „českým Hongkongem“, bylo to středisko vrcholné řemeslné výroby a významné obchodní centrum. Bylo snad založeno keltským vládcem či druidem Krokem?

Kníže Krok neměl syny, zplodil však tři dcery, jimž „příroda nadělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům“. Jaké byly tyto poklady moudrosti, o nichž hovoří kronikář Kosmas? Kazi se vyznala v lékařství a bylinkářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Přesně tyto atributy jsou však typické právě pro keltské kněžky.

Zajímavý je i pohled na jména Krokových dcer. U jména Kazi ani nemusíme pochybovat o jeho původu – pochází totiž z keltského jazykového kmene Cassi, což znamenalo úcta nebo láska. Tento jazykový kmen se velmi často v keltských jménech vyskytoval, např. Cassibellaunos znamenalo „ten, který miluje (uctívá) boha Belena. Mimochodem lid, který „kouzelnici Kazi“ miloval, prý vystavěl vysokou mohylu na její památku kdesi na hoře Oseka. Přes rozporné údaje, které Kosmas v tomto případě poskytuje, zůstává nejpravděpodobnějším vodítkem místo, na němž leželo největší české oppidum a tehdejší mocenské centrum – Závist u Zbraslavi. V knize „Počátkové předhistorického místopisu země České“ od L. Šnajdra se píše: „Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl“ Šlo o památnou mohylu vysoce vážené kněžny (či spíše kněžky) Kazi?

Kazi si podle pověsti vzala za muže statného Bivoje. A to je další moment v našich pověstech, který má zcela nepochybně keltský původ. Rituální zápas s kancem byl odedávna zábavou při keltských slavnostech a sportovních kláních. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a ti si jej vysoce vážili jako symbolu smělosti a odvahy, což se projevuje i v množství bronzových sošek kance, hojně nalézaných i u nás v Čechách.

Druhá z Krokových dcer byla Teta. Křesťansky orientovaný Kosmas se příliš nedokázal přenést přes pohanskou víru této kněžny, proto jí zprvu charakterizuje jako ženu jemných mravů a citu, aby pak na jiném místě o ní hovořil jako o bezcitné modloslužebnici. Proč? Teta totiž naváděla „hloupý a nerozumný lid“, aby se klaněl nadpřirozeným bytostem a uctíval přírodní síly. Uctívání ohně, kamenů či vody nebylo po chuti nastupující křesťanské církvi a tak již prý kníže Břetislav II. „hned při počátku svého knížectví dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil“. Není třeba připomínat, že šlo o typické projevy keltského pohanského náboženství, které se u nás udrželo u prostého lidu až do pozdního středověku. I jméno Tety stojí za zmínku: není spojeno se slovním základem Teutatese – jednoho z hlavních keltských bohů?

Nejmladší dcera Krokova nesla jméno Libuše, Kosmas jí ovšem ve své kronice nazývá Lubossa, což zní dosti slovansky. Ovšem Kosmas jména odvozoval nebo připodobňoval již vědomě v domnění, že píše dějiny slovanské. Stejně tak mohlo mít jméno nejmladší Krokovy dcery základ v keltské Liban. Také je možné, že se Kosmas zde nechal inspirovat jednou z delfských věštkyň (jednou ze Sibyl) o níž se zmiňuje Plútarchos a která nesla jméno Libyssa.

Další rysy keltských pověstí nacházíme v popisu Přemysla, kterého si Libuše zvolila za muže. Víme, že podle legendy měli Čechové poznat svého budoucího krále mimo jiné podle toho, že oral u Stadic s dvěma volky. V keltských legendách se mnohokráte naráží na výsostné právo krále provést rituální obřad, jehož hlavní součástí je vyorat první brázdu u nově zakládaného sídla. Z chování býků (volků) zapřažených za pluh se usuzovalo, zda je vybrané místo vhodné. Je to narážka na starý keltský původ této pověsti o budoucím králi – oráči a zakladateli sídla? Dále se v pověsti hovoří o bílém koni, který měl posly dovést k Přemyslovi – což je další charakteristický rys keltské tradice, neboť posvátný bílý kůň hrál důležitou roli při věštbách i dalších příležitostech a většinou byl spojován s bohyní plodnosti, úrody a stád Eponou. Býlím koněm byl i Horymírův Šemík, je to náhoda?

Vraťme se ještě k Přemyslovi, jde o legendu natolik národní, že ji neopomenuli ani archeologové a vyvinuli poměrně velké úsilí, aby nalezli nějaký doklad, nějakou hmotnou památku pojící se k této pověsti. Ves Stadice v údolí Bíliny na Teplicku skutečně existuje a vcelku se všichni shodují, že jde o ony Stadice, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Bohužel nelze uznat za hmotný důkaz pověsti o uctívaném lískovém keři, který zde rostl prý od dob, kdy Přemysl zarazil do země svojí otku. O tomto keři se zmiňují kroniky, podle kterých ještě v roce 1627 byly podle starého zvyku donášeny ke korunovacím ořechy z Přemyslovy lísky ve Stadicích. O symbolickém významu lískových ořechů, jako zosobnění moudrosti v keltské mytologii nelze pochybovat.

Avšak 20. října 1836 byla údajná Přemyslova otka nalezena! Nalezl jí nádeník Ignatz Honolke pracující pro stadického rychtáře na pravém břehu Bíliny pod tzv. Volskou horou. Nějakou dobu byla jako posvátná relikvie uchovávána ve vsi, až na jaře roku 1837 byla předána Národnímu muzeu v Praze, kde byl tento vzácný předmět konečně identifikován. Nešlo o žádnou otku, byla to pouze železná sekyrka z mladší doby laténské, tedy předmět náležící lidu keltskému, nikoliv slovanskému. …

Pověst o lucké válce je jednou z nejzajímavějších „pohanských“ pověstí, které Kosmas zachytil. Jak se však zdá, právě tuto pověst Kosmas včlenil do své kroniky jako už hotový celek a mnoho odborníků již proto podlehlo svodům tuto epiku rekonstruovat jako starý český hrdinský zpěv. Nakolik však jde o záležitost slovanských dějin?

Lucká válka vyvrcholila bitvou na Turském poli. Vesnička Tursko (dříve se však nazývala Černuc), se nachází poblíž Libčic nad Vltavou, na poloviční cestě od Řípu ku Praze. Poblíž jsou dva pahorky – Krliš a Erš a spousta mohyl, považovaných dlouho za mohyly přemyslovských bojovníků. Staročesky znějící název Krliš je prý zkomoleninou latinského Kyrie eleison – Pane smiluj se! Jméno kopce Erš je však starokeltský výraz, znamenající vítěz. Mohyly, které se zde nacházejí, také nejsou ze slovanských dob. Většina z nich, včetně té, která prý patřila vojevůdci Tyrovi, je datována do halštatskolaténské doby. O tom, jaká bitva se zde asi v dávnověku skutečně odehrála, na niž pověst vzpomíná, můžeme usuzovat i z dochovaných narážek o „čarodějnicích“, které se vedle bojovníků účastnily boje „na duchovní úrovni“. Dost možná, že se jednalo o jednu z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či teutonů, jak se domníval pražský kronikář a starožitník Václav Krolmus.

Tajemství Zvíkova

Vždycky budu tvrdit, že jde o nejkrásnější kout naší vlasti. Hluboká sevřená údolí dvou českých řek se spojují pod úzkým a dlouhým ostrohem, který se kdysi tyčil vysoko nad oběma řekami. Dnes tato údolí pokrývají tiché, zádumčivé vody Orlického jezera. Skalnaté stráně vonící borovicemi a pod nimi tekoucí voda připomínají českou hymnu a nějakým zvláštním způsobem vyvolávají pocit bezpečí a domova. Lidé tady sídlí již od starší doby bronzové. zhruba v 5. – 6. st. př. n. l. na soutoku Vltavy s Otavou vybudovali opevněné sídlo Keltové. Malé oppidum zaujímalo plochu pouhých 2 hektarů a řadí se tak k nejmenším v Čechách. mělo však strategickou polohu na velmi dobře chráněném místě. Jeho ochranná hradba, jejíž zbytky dodnes můžeme spatřit v podobě valu u příjezdové cesty, měla základy vysekané půl metru hluboko do žulové skály. Zvíkovské oppidum leželo na důležité křižovatce tehdejších obchodních cest. Nedaleko na Otavě Keltové rýžovali zlato, podél Vltavy vedla obchodní stezka od Závisti a Stradonic přes Hrazany, Nevězice, Zvíkov a Třísov dále přes pohoří Gabréty (Šumavu) do Norika (dnešního Rakouska) a dále na jih až k tehdejším Etruskům a Římanům.

O původu jména Zvíkov se vypráví podivuhodná pověst, která dostává úplně jiný rozměr poté, když přijmeme myšlenku o keltském původu legendy o příchodu praotce Čecha do naší země. Podle této pověsti, jejíž děj se prý odehrál tak dávno, že i jména zmizela v průběhu věků z lidské paměti, si nejstarší dcera praotce Čecha oblíbila muže, kterého její otec neměl příliš v lásce. Když se s ním zasnoubila, vyvolala prý takový jeho hněv, že raději i se svým mužem uprchla do vzdálených jihočeských hvozdů. Nalezli místo chráněné ze dvou stran řekami a tolik krásné, že se jim zde ihned zalíbilo. Postavili si zde prostou chatrč s ohništěm uprostřed a střechou z kůry. Žili zde prý skromně, tak jako jejich předkové, v tomto malém hospodářství uprostřed hlubokých lesů.

Uplynulo prý několik let, když praotec Čech, netuše kde se jeho dcera skrývá, zabloudil do jihočeských lesů při lovu. Při sledování stopy jelena v širých lesích zabloudil. Pak, překvapen, narazil na dvě hezké děti, které v lese vesele dováděly. Šel tedy tiše za nimi, až přišel k chatrči, u které na ně čekala jejich matka. Sotva na děti promluvila, poznal v ní svou ztracenou dceru. Radostně k ní tedy pospíšil, aby se s ní přivítal a také s jejím mužem usmířil. Odpuštěno bylo na obou stranách a praotec Čech pak prý všechny pozval zpět do kraje pod Řípem. Mladí manželé se však rozhodli zůstat na tomto čarokrásném místě, neboť, jak pravili, už si zde zvykli. Praotec jim zde tedy vybudoval místo chatrče pevné a dobře opevněné sídlo, které se od těch dob nazývalo Zvykov, podle slova „zvyknouti“, což se později změnilo na Zvíkov.

Podle této pověsti sídlo na soutoku Vltavy a Otavy založila dcera praotce Čecha. Pokud to byl onen praotec, o kterém se zmiňuje Titus Livius, tedy Ambigatův synovec Segoves, pak by k založení tohoto sídla mělo dojít někdy mezi 6. a 5. st. př. n. l., což velmi dobře odpovídá době vzniku zvíkovského oppida.

Hrad Zvíkov, který na tomto místě vznikl v první polovině 13. st., je jedním z nejhezčích českých královských hradů. Jeho stavbu snad zahájil Václav I., dostavěn však byl až v roce 1234 za vlády Přemysla Otakara II. Nejstarší a také nejpodivnější součástí dnešního hradu je jeho věž, nazývaná Hlízová, neboli Markomanka. Je to věž hranolovitého tvaru, asi 20 metrů vysoká, postavená z hrubě opracovaných žulových kvádrů a stojí v jihozápadním nároží hradního paláce. Zvláštní tmavá věž se viditelně odlišuje od celé stavby hradu, avšak nejzajímavější jsou tajemné značky, které jsou vytesány na většině žulových kvádrů. Tyto záhadné znaky, z nichž některé se vyskytují pouze jednou, jiné se i několikrát opakují, poutaly odedávna pozornost romantiků, ale i starých kronikářů a historiků.

První domněnku o původu těchto znaků i celé Hlízové věže vyslovil německý profesor Maxmilián Millauer, který je označil za dílo germánských Markomanů. Markomané byli krutí válečníci, kteří na konci 1. st. př. n. l. obsadili českou zemi a podle pověsti prý zabíjeli všechny muže, kteří byli delší než jejich meč. Jejich král Marobud byl však vychován v Římě, byl prý velmi vzdělaný a kdesi v českých zemích vystavil své sídlo – Marobudum. Hlízovou věž, která skutečně velmi připomíná římské strážní věže, prý vystavěli oni a záhadné značky jsou germánské runy. Je zajímavé, že tuto hypotézu vždy nadšeně šířili německy hovořící historikové.

S jinou „odvážnou“ hypotézou přišel pražský profesor archeologie Jan Erazim Vocel v polovině 19. st., který se domníval, že by věž mohla být skutečně dílem Římanů. Římský dějepisec Dio Cassius se zmiňuje o tom, že v době římských válek s Markomany a Kvády dal císař Marcus Aurelius vybudovat před římskou hranicí v barbarském území tvrze s posádkami, které byly později na příkaz Aureliova nástupce Commoduse opuštěny. Vocel předpokládal, že některé by mohly ležet i v Čechách.

Dnešní pohled vědců je však mnohem střízlivější. Tajemné znaky vytesané v žulových kvádrech jsou prý kamenické značky některé ze středověkých hutí a věž byla postavena někdy na počátku 13. st., tedy těsně přes stavbou hradu. A je prý po záhadě, není co zkoumat.

Jenže tak jednoduché řešení tato hádanka nemá. Dal jsem si tu práci a sestavil všechny znaky, které se na věži vyskytují, do tabulky. Je jich celkem 36 typů. Tento počet by skutečně mohl odpovídat tomu, že by mohlo jít o neznámé písmo. Jenomže kromě dvou znaků se germánským runám v této „abecedě“ nepodobá ani vzdáleně vůbec nic. Mimochodem germánské runy původně nesloužily jako abeceda, byly, podobně jako oghamové znaky, používány jen k magickým a věšteckým účelům. Pátrání se obrátilo ke kamenickým značkám známých kamenických cechů z té doby. Doposud se mi však nepodařilo najít jediný znak, který by odpovídal tajemným znakům na zvíkovské věži.

Nabízím tedy jiné vysvětlení. Před dvěma tisíci let bylo na tomto místě malé, ale dobře prosperující keltské město – oppidum. Město stálo na důležité obchodní cestě, která vedla z jihu, tedy z antického světa. Městem zcela jistě procházela řada římských obchodníků. Caesar kdysi o Keltech napsal, že je to lid vrtkavý, stále toužící po novotách, avšak velmi způsobilý napodobit vše, co viděl a kde se mohl přiučit. Podle Strabóna prý Keltové zastavovali pocestné a kupce a vyzvídali vše o těch krajích, odkud oni přišli. Mohli tedy Keltové na Zvíkově vystavět tuto „římskou“ věž? A tajemné značky? Právě Keltové byli známí svojí náklonností ke všemu tajemnému a záhadnému. Znovu lze citovat Strabóna, který o Keltech tvrdil, že u nich byla velmi silně vyvinuta obrazotvornost a také lpění na náboženské tradici. Magické znaky jsou přesně tím, co bychom mohli Keltům přisoudit.

Ať už je to záhadnými magickými značkami či perfektním strategickým umístěním, odedávna byl Zvíkov považován za jeden z nejbezpečnějších hradů. Tento pocit měli zřejmě i dávní čeští panovníci, neboť uvnitř Hlízové věže byla – na železném kruhu, zavěšeném na řetězu ze stropního kamene – přechovávána koruna českých králů. Bývala tam až do doby, než pro ni Karel IV. zřídil úkryt na Karlštejně.

Zajímavý je také fakt, že Zvíkov je nikdy nepokořeným hradem. V husitských válkách jej neúspěšně obléhali husité a po roce odtáhli s nepořízenou. V roce 1621 se na hrad uchýlil Petr ze Švamberka (známý kvůli své veselé povaze jako „zvíkovský rarášek“), který byl po Bílé hoře odsouzen ke ztrátě jmění. S pouhými 140 muži stavovské posádky se na Zvíkově dokázal ubránit čtyřtisícové přesile a dokonce se výpadem zmocnil i zámku Orlík, odkud si přivezl zásoby. Po více než roce úspěšné obrany si vynutil svobodný odchod.

V okolí Zvíkova narážíme na stopy pobytu starých Keltů doslova na každém kroku. Několik kilometrů odtud na severovýchod se poblíž Kučeře nachází „Obrovy hroby“ – čtvercové valy keltské svatyně. Kousek níže po proudu Vltavy u Nevězic na ostrohu nazvaném příznačně „Peklo“ stálo další z řady keltských měst v Povltaví.

Zcela zvláštním místem je však Svatá Anna – malý ostroh nad Otavou, na němž stojí pozdně gotický poutní kostelík z poloviny 16. st. Stojí prý na místě dávného prehistorického hradiště. Do těchto míst vede podle pověsti tajná chodba ze Zvíkova, která kdysi sloužila k úniku z obleženého hradu. Chodba prý vede také k místu, kde je ukryt ohromný poklad neslýchané ceny, jenž má prý nesmírnou důležitost pro naší vlast. Podle pověsti tento poklad přijedou vyzvednout blaničtí rytíři poté, co pobijí všechny nepřátele. Příliš horlivé hledače pokladu předem odrazuji: jednak je dnes chodba zatopena vodou Orlické přehrady, a jednak prý tento poklad velmi spolehlivě hlídají dva obrovští psi s ohnivýma očima. Podle starých kronik zpozorovali kdysi voraři na Otavě ve skále pod kostelíkem Svaté Anny osvětlenou jeskyni. Přirazili tedy ke břehu a vydali se skalami nahoru. Jeden z nich prý při tom uklouzl a zaklel. V ten okamžik se objevil ohromný černý pes s vyceněnými zuby a jeskyně rázem zmizela. Vyděšení voraři utekli k řece a rychle odpluli. Od té doby prý nikdo jeskyni nespatřil. Na této pověsti je nesmírně zajímavé to, že je spojena s legendou o Blaníku a jeho rytířích. Ta má totiž zcela jasně keltský původ a vztahuje se ke konkrétní události, jak poznáme v jedné z dalších kapitol.

Legenda o muži se železnou rukou a ženě se zlatým vlasem

Pouhých několik kilometrů jižně od keltského města-oppida u Stradonic najdeme pohoří Zlatého koně. Vápencové pohoří je dnes známo především rozsáhlými podzemními prostorami Koněpruských jeskyní a také velkolomem Čertovy schody, neúprosně se zakusujícím do krasových skal na samém okraji přírodní rezervace. Na východě začíná pohoří vrchem Kobylou, pokračuje Zlatým koněm a na západní straně končí vrchem Kotýz.

Místní názvy obcí a přírodních útvarů dávají více než kde jinde tušit svůj dávný keltský původ (Korno, Koda, Tmaň). Mnoho z těchto názvů se točí kolem bílých či zlatých koní (prusý = bílý). Podle některých názorů mají názvy i pověsti, které se o těchto podivuhodných místech vyprávějí, hluboký esoterický obsah (kobyla = latinsky caballus).

Lidé v těchto místech sídlí již od doby kamenné – v jeskyni Ve vratech a v Chlupáčově sluji byly nalezeny zbytky osídlení ve středním a mladším paleolitu. Nejvíce archeologických nálezů zde však najdeme z doby halštatské a pozdější. Na vrcholu Kotýzu najdeme i několik valů – zbytky po opevnění keltského hradiště se svatyní. Tajuplné podzemí krasových jeskyní, pro obyčejné smrtelníky nepřístupné svatyně na vrcholcích skal,. to vše se stalo zřejmě základem pro celou řadu bájí.

Podle jedné z dochovaných tradic byl zde ve středověku vyhlášený chov vzácných mimochodníků – koní, kteří kráčejí zvláštním způsobem oběma nohama na jedné straně najednou. Tito koně prý byli ve starověkém světě velmi oblíbení a na svých válečných výpravách je používali právě Keltové. Zmínky o nich nacházíme velmi často v keltských legendách o „jiném světě“, odkud prý tito koně pocházejí. Jak se nám keltské legendy vzájemně spojují v logický celek, když v místních pověstech narážíme na zmínky o tom, že i bájný Horymírův Šemík pocházel z tohoto chovu vzácných mimochodníků!

Patrně nejznámější legenda, vyprávěná v mnoha různých podobách, hovoří o obrovském pokladu ve zdejším podzemí, nadpřirozených úkazech spojených s ním a především o dvojici mladých lidí, kteří jediní smějí na zdejší poklad vztáhnout ruku. V různých variantách se tu hovoří o mládenci s železnou rukou a ženě se zlatým vlasem.

Ve zdejším kraji kdysi žila krutá a nespravedlivá vládkyně. Ožebračovala zdejší lid vysokými daněmi, žila si nad poměry a rychle utrácela dědictví, které jako vdova získala po svém královském manželovi. Její chtivost a lačnost po majetku neznala mezí a proto, když se dozvěděla o věštbách druidů, že kdesi v jeskyních je ukryt ohromný poklad neslýchané ceny, rozhodla se, že jej musí stůj co stůj získat. Protože však poklad směl vyzvednout pouze ten, kdo měl železnou ruku a zlaté vlasy, nechala si zpupná vládkyně ukovat z železných plátů jakousi plechovou rukavici a z tenkých zlatých drátků, které si vpletla do vlasů, si vytvořila „zlaté vlasy“. Takto vyzbrojena se vydala do posvátné jeskyně, přesvědčena, že snadno oklame moc bohyně, která ochraňuje toto místo. Nikdy se z jeskyní nevrátila. Podle jedné z pověstí se za ní navždy zavřela skalní brána a zřítil strop jeskyně. Na východní straně Kotýzu skutečně existuje Aksamitová brána, která vznikla propadnutím stropu bývalé jeskyně.

Podle jiné varianty této legendy se vladařce zjevila bohyně, sedící na krásném bílém koni s bohatě zlatem zdobeným postrojem.

„Chceš zlato? Chceš hodně zlata?“ zeptala se jí.

Chamtivá vdova nedočkavě přikývla. V ten okamžik pocítila, že jí tuhnou údy a nemůže se pohybovat. Překvapeně pohlédla na své nohy. Byly zlaté, celé ze zlata! Pomalu se celá změnila ve zlatou sochu.

Později se do jeskyně dostali nevědomky dva prostí mladí lidé. Mladíkovi se říkalo pro jeho sílu „Železná ruka“, jeho milé „Zlatý vlas“ podle barvy jejích kadeří. Poté, co vstoupili do hory, zjevila se jim bohyně na krásném bílém koni a obdarovala je zlatými předměty z bájného pokladu. Mladík si vybral zlatou hůl, dívka zlatou růži (že by zmínka o známých sintrových koněpruských růžičkách – zkamenělých vápencových útvarech uvnitř jeskyní, připomínající růže?). Poté je bohyně pustila ven a mladý muž „Železná ruka“ se svojí ženou „Zlatým vlasem“ dlouho a spravedlivě vládli zdejšímu kraji.

Pověstí o pokladech uvnitř hory, hlídaných nadpřirozenými silami, je mnoho. Komický nádech má příběh o tmaňském pasákovi dobytka, který si dodal odvahy a vstoupil do jeskyní. Chvíli kráčel ve tmě, ale protože nic neviděl, zastavil se a zkusil zatroubit na roh, který používal ke svolávání dobytka. Zatroubení se neslo v jeskyni mnohonásobnou ozvěnou, když v tu chvíli dostal pasák takový políček do tváře, až se mu v očích zajiskřilo. Nečekal na nic, z jeskyně utekl a už se nikdy neodvážil vrátit.

V Koněprusích žil prý kovář, který jednou zabloudil ke Zlatému koni a spatřil otevřený vchod do skály. Z něj prý vyšla stařena (podle této pověsti snad kdysi nejvyšší kněžka svatyně – „čarodějnice ještě z pohanských časů“) a požádala jej, zda by okoval jejího koně. Kovář sebral odvahu a vstoupil za ní do skály. Uvnitř spatřil „zlatého koně“, když však přišel blíže, viděl, že kůň má pouze zlatě se lesknoucí srst. Chopil se tedy kovářského náčiní, které mu stařena podala a pustil se do práce. Když byl hotov, dala mu za odměnu ostrouhanou rohovinu z kopyt svého koně. Kovář z odměny neměl velkou radost, ale netroufl si protestovat. Když jej stařena vyvedla ze skály, rohovinu vysypal z kapsy. Doma potom o příhodě vyprávěl a všiml si, že mu v kapse ještě zůstal malý kousek rohoviny. Vytáhl jej a užasl: byl ze zlata. Na místě, kde vysypal rohovinu z kapsy, však již nic nenalezl.

O stařeně z vrchu Zlatý kůň se vypravuje ještě jeden příběh. Podle něj jezdila Baba, jak se jí v kraji říkalo, na koni a pletla přitom punčochu. Přitom jí klubko upadlo na zem a koník je rozšlápl. Baba prý zaklela a v tu ránu se pod ní otevřela zem, kam se i se svým koněm propadla. Prý se ona i její kůň proměnili v kámen a od té doby se tomu místu říká „Na zkamenělé babičce“ a lidé se mu vyhýbají.

V místních pověstech se také velmi často objevují zmínky o tajemné ženě v bílém rouchu, která se zjevuje uvnitř jeskyní lidem, kteří zde zabloudili a nemohou najít cestu zpět. Někdy tato tajemná žena zbloudilcům pomohla najít cestu, nebo se jakoby zázrakem hned po jejím zjevení objevili zachránci. V mnoha okolních obcích se tradují i pověsti o zjeveních tajemné ženy, která se prohání za temných nocí krajinou na zlatě ozdobeném bílém koni.

Legendy o bílém koni, zlatem bohatě vystrojeném mají zcela nepochybně keltský původ – v této podobě se odedávna lidem zjevovala bohyně Epona. Charakteristická je i zvláštní zlatá záře obklopující její zjevení. Nelze než tiše závidět lidem, kteří, ať už vědomky či nevědomky, narazí na stejné zjevení i v dnešní době. Nevěříte? V časopise Astro popsal svůj příběh z dětství jeden českobudějovický rodák. Když mu bylo asi pět let, byl s tatínkem v lese a najednou spatřil stádo bílých koní. Uprostřed něj stála sněhobílá klisna a malé hříbátko, zalité zvláštní zlatou září. Jeho tatínek neviděl nic. Až teprve jako dospělý si uvědomil, co vlastně viděl, a také, že ve zmíněném lese je mnoho keltských mohyl. Jinde jsem se doslechl o příběhu ženy, která byla pronásledována velkou smůlou a těžce zkoušená životním osudem. Jednou usnula na louce a probudil jí až nádherný bílý kůň zalitý zlatým leskem, který se nad ní skláněl. Trochu se lekla a rychle vyskočila, tajemný kůň však zmizel. Od té doby se její osud obrátil a vše se postupně změnilo k lepšímu.

Nejzáhadnější a také prý nejstarší původ má legenda o muži s železnou rukou a ženě se zlatým vlasem. Podle některých pramenů snad šlo o symbolické vlastnosti lidí, kteří pak mají právo vládnout tomuto kraji. Víme, že Keltové udržovali ve své společnosti zvláštní typ primitivní demokracie – své vládce si totiž volili. A zvoleni mohli být samozřejmě jen ti nejlepší. Železná ruka tak mohla symbolizovat pevnou vůli a usilovnou práci, zlatý vlas snad symbolizoval lidský důvtip. Podle jiných názorů jde o poetické vyjádření nejdůležitějších keltských řemesel – těžby zlata a výroby železa.

S hrdinou, který má kovovou ruku, se vak setkáváme i v okruhu keltských ság pro velšské bardy, známém pod názvem Mabinogi, nebo v irských legendách o příchodu Danaanů (lidu bohyně Danu) do Irska. V druhém případě šlo o irského hrdinu Nuada, který v bitvě přišel o ruku. Danaanský ranhojič Diancecht mu proto zhotovil kovovou ruku, s kterou prý mohl pohybovat jako se živou. Prý byla celá ze stříbra a Nuad proto dostal přídomek Stříbroruký. Později však Diancechtův syn Miach a dcera Airmid vyrobili novou ruku z masa a kostí a pomocí magie mu ji připevnili. Tolik stará irská legenda. Nakolik se objevuje její odraz v legendě o muži s železnou rukou?

Až si někdy půjdete prohlédnout Koněpruské jeskyně, nezapomeňte se alespoň ohlédnout po tomto památném návrší, které se stalo dějištěm mnoha starodávných pověstí a patřilo kdysi k nejposvátnějším v naší zemi. Však také, podobně jako z Blaníku, byl odtud vzat jeden ze základních kamenů na stavbu našeho Národního divadla.

Obránci země v Blaníku

Můžete to uslyšet i vy. V sedle mezi Velkým a Malým Blaníkem leží Rytířská louka, na které se za jasných měsíčních nocí ozývá řinčení zbroje a koňských postrojů i ržání koní. Budete-li mít štěstí, můžete uslyšet i něco jako zvuk trubky, či spíše starodávného rohu – neobyčejně jasný, ostrý a hluboký. Prý se v těchto místech tajemné zvuky ozývají dodnes. Nejde však jen o zvuky. Čas od času lze spatřit v okolí Blaníku neznámé urozené jezdce či spatřit nejrůznější zázraky.

Pověst o rytířích z Blaníku patří k nejznámějším a nejvlastenečtějším pověstem v našich dějinách. Vždy v dobách největšího útlaku si ji lidé připomínali, aby se utěšili, že jednou bude našemu národu lépe. Podle nejznámější verze této pověsti, která vznikla spojením známého proroctví slepého mládence Karlu IV. a Sibyllina proroctví, prý jednoho dne nastanou v Čechách hrozné a kruté války, země bude ožebračena, tisíce lidí budou muset zemi opustit a Praha bude zničena a spálena. V tu chvíli se prý zazelená pařez uprostřed rybníka u Bejkovic pod Malým Blaníkem, či podle jiné varianty se zazelená suchý dub na vrcholu Velkého Blaníku a vytryskne pramen pod ním. Tehdy ožije kamenný lev pod miličínskou Kalvárií, přiběhne pod Veřejovou skálu na Blaníku a mohutně zařve. Skála se otevře a z hory vyjede slavné vojsko v čele se svatým Václavem. V tu chvíli se vynoří z Karlova mostu (nebo z řeky pod ním) zázračný Bruncvíkův meč, zaplane a trojím zamáváním přivolá na pomoc svatováclavské vojsko. V rozhodující bitvě pak zázračné vojsko potře nepřátele (bitva se má odehrát na louce mezi Načeradcem a Malým Blaníkem).

Jak to je ale ve skutečnosti s pravděpodobně reálným jádrem této báje? Ukazuje se, že pověst o blanických rytířích je jen jednou z mnoha podobných pověstí, které se vyprávějí o mnoha našich horách a kopcích. V hoře ukryté vojsko, spící a připravené zemi přispěchat na pomoc, až bude nejhůře, se totiž nachází uvnitř Babí hory u Čejkovic, Boubínu, Čantoryje na Moravě, Hadí hory u Blatné, Hostýnu, vrchu Kluk u Křemže, Kunětické hory, Oškobrhu i nám již známého Zlatého koně. Nikoliv náhodou jsou všechny tyto vrchy dávnými keltskými sídly a svatyněmi. Jde totiž o pověst, která se vyskytuje v různých obměnách v celém keltském světě. Stejné rysy můžeme nalézt například v pověstech o rytířích Kulatého stolu, neboť podle jedné varianty král Artuš se svými rytíři spí uvnitř kamenné mohyly a přijde na pomoc Anglii, až jí bude nejhůře. Určitou paralelu můžeme vidět i mezi bájným mečem Excaliburem a zázračným Bruncvíkovým mečem.

Lidé, narážející na bájné postavy uvnitř hory, se obvykle setkávají s mnoha nadpřirozenými úkazy, které jako by byly doslova opsány ze starých keltských bájí. Mám na mysli především onen známý časový posun, kdy zabloudivší člověk stráví uvnitř hory jeden den, ale když vyjde, zjistí, že uplynul rok. Také popis strážců hory nás často nenechává na pochybách, kým vlastně jsou. Takto prý například vypadalo setkání jakési Aničky Mládkové z Vlkova s tajemnými obyvateli Oškobrhu, kopce s krásným keltským jménem (původně Ask-brig či Ask-burg).

Tato dívka prý jednou zabloudila k úpatí Oškobrhu, když najednou proti sobě spatřila kráčet starého člověka. Byl vysoké rozložité postavy, vlasy měl bílé jako mléko a tvář s pavučinou jemných vrásek mu pokrýval plnovous. Stařec přivítal Aničku jménem a na její dotaz, odkud ji zná, odpověděl tajemně:

„Jsem cizí a nejsem cizí. Jsem tady už dlouhá léta …“ Potom ji požádal, aby jemu i dalším obyvatelům hory poklidila v místnostech uvnitř hory. Jaké bylo její překvapení, když uvnitř hory spatřila plno urostlých mužů v krásné zbroji. Jako výslužku jí stařec ponechal plné vědro vymeteného smetí a tentokrát jí poradil, aby je vysypala až doma. Tam pak vysypala z vědra celou hromadu zlata.

Vraťme se však nyní k Blaníku. Jeho název, ať nám zní jakkoliv slovansky, je zřejmě keltský. V západní Evropě najdeme řadu keltských sídel podobného jména – např. Blaniak (dnes Blagny u Diionu), jiný Blaniak se nacházel východně od Paříže poblíž obce Aube (dnes se nazývá Bligny), další Blaniak najdeme u městečka Alzey ve středním Porýní (dnešní Planig).

Na vrcholu Velkého Blaníku (638 m n. m.) můžeme i dnes najít zbytky velmi solidního opevnění. To se skládalo ze dvou valů obtáčejících vrchol hory a navazujících na Rytířské skály, které tvořili část přirozeného opevnění. Zejména vnější val měl mohutnou roštovou konstrukci a jeho vnější stranu tvořila lícovaná kamenná zeď. Archeologický průzkum zde objevil skromné zbytky z halštatsko-laténského období a také pás obydlí s oválným půdorysem ověnčeným kameny. Na tomto místě stálo kdysi malé, dobře opevněné hradiště s důležitou svatyní. Vzniklo na konci halštatského období, tedy již v raných dobách keltského osídlení naší země; jeho zánik souvisí nepochybně s koncem laténského období v 1. st. př. n. l. a tedy s koncem keltské svrchovanosti nad naší zemí.

Další hradiště se zřejmě nacházelo na vrcholu Malého Blaníku (576 m n. m.), což se bohužel dosud nepotvrdilo, neboť zde dosud souvislý archeologický průzkum nebyl konán. Dnes zříceninu kaple Maří Magdaleny z 18. st. obklopuje jen polokruhovitý val, jehož původ je prý spíše středověký.Avšak místní pověsti naznačují jeho starší původ. Zatímco na Velkém Blaníku bývala druidská svatyně, vrchol Malého Blaníku byl prý zasvěcen ženskému kultu. S tímto uspořádáním se setkáváme velmi často v keltské tradici např. ve staroirské literatuře. Poněkud stranou lidských sídel tehdy stávaly svatyně, zasvěcené nejvyšším kněžkám. Často bývaly jejich součástí i posvátné háje, kde se odehrávala většina obřadů. Do keltských pověstí (i pohádek) se tyto kněžky dostaly obvykle v podobě devíti panen, které sídlily mimo města či na ostrovech. K těmto pannám – kněžkám si běžně lidé chodili pro radu či magickou pomoc. Věřilo se totiž, že jsou nadány nadpřirozenými silami.

S podobnou legendou se můžeme setkat i na jiném místě Čech. Rané keltské hradiště na kopci Velký Kosatín u obce Boudy na Písecku obestírá pověst, že je postavily tři panny, které nosily kameny na jeho stavbu v zástěře až na vrchol. Hradiště bylo prý přepadeno a panny zavražděny dříve než mohly stavbu dokončit.

V tomto světle je nám už potom jasnější, nad čím se to vlastně kdysi rozhořčil i mistr Jan Hus, když v roce 1405 ve spise „De sanguine Christi“ (O Kristově krvi) odsuzoval pohanské zvyky podblanického lidu. Lidé prý podle něj očekávají na Blaníku spatřiti zázračná zjevení, tvrdí, že v hloubi jsou pohřbeni svatí a … také jim sem přinášejí kameny na stavbu jakéhosi chrámu.

Jaká asi předcházela skutečnost těmto našim pověstem, majícím nepochybně ještě pohanský a velmi starobylý základ?Co se zde asi odehrálo, že si zdejší lid uchoval po tisíce let vzpomínku na hrdinné obránce naší země? Můžeme se jen pokusit o malou rekonstrukci událostí, stvořenou dílem podle pověstí, dílem podle archeologických nálezů a také troškou intuice.

K té památné události mohlo dojít asi někdy v 60. letech prvního století př. n. l. Byla to pro obyvatele naší země velmi těžká a krutá doba. Z jihu se přes Alpy k naší zemi blížily početné a dobře organizované legie Caesarovy armády. Na východ od naší země prohráli keltští Bójové bitvu s Dáky, kteří poté zpustošili Panonii natolik, že do dějin vešel výraz „bójská poušť“. Naštěstí dácký král Burebista brzy na to zemřel a dobyté území díky šarvátkám jeho synů Dákové rychle ztratili. Přesto však velké množství Keltů z Hercynského lesa, z naší Země Bójů, tehdy odešlo hledat klidnější kraje. Zbývajícím nezbylo než se bránit. Nejnebezpečnější nepřítel totiž vpadl do naší země od severu a severozápadu. Stále razantnější a stále ničivější nájezdy germánských kmenů ničily postupně kdysi kvetoucí zemi, a její obyvatele nutily, aby stavěli vyšší a pevnější zdi kolem svých oppid a stěhovali se do často narychlo vybudovaných útočištných hradišť. Bylo však příliš pozdě.

Germáni, kteří ochutnali pohodlí výdobytků civilizace svých jižních sousedů, toužili po zlatě, po přepychu, ale také po bohaté úrodě jižnějších oblastí. Bylo jich příliš mnoho, byli tvrdí a bezohlední, nebrali zajatce a zabíjeli i vlastní bojovníky pokud ti neprojevili očekávanou odvahu. Ukázalo se, že je již nedokáže nikdo zadržet.

Uvědomovali si to i druidové na Blaníku. Neustálé nájezdy vyčerpávaly nepočetné obránce hradiště i obou svatyní natolik, že bylo jen otázkou času, kdy Blaník padne. Za zdi hradiště na Velkém Blaníku, která nebyla nijak opevněna Velký Blaník však bránila již jen nepočetná skupina vyčerpaných obránců s četnými zraněními, které jim kněžky omývaly „živou vodou“ – léčivým lektvarem z posvátného kotlíku.

Proč však keltští obránci toto místo neopustili? Víme totiž z mnoha historických zpráv, že když bylo úplně nejhůř, používali Keltové taktiku „spálené země“. Aby zabránili nepříteli kořistit a zásobit se v jejich dobytých městech, raději je opustili a skryli se pod ochranu lesů. Svá sídla pak ještě před příchodem nepřítele zapálili. Je dosti pravděpodobné, že podobnou taktiku použili i Bójové v našich zemích, takže vypálená oppida nemusela být vždy dobytá nepřítelem, ale možná byla dobrovolně opuštěna. Proč však nebyla tato taktika použita u Blaníků?

Z nemnoha narážek v různých variantách pověstí ochraňovali druidové na Blaníku jakýsi velmi vzácný poklad. Hovoří se nikoliv o zlatě nebo o mincích, nýbrž o pokladu této země, o něčem, co má nesmírný význam pro její obyvatele. Snad byl poklad obtížně přemístitelný, snad již bylo příliš pozdě. V podblanickém kraji se objevilo početné a dobře vyzbrojené nepřátelské vojsko. Druidové nutně potřebovali získat alespoň nějaký čas. Každý z obránců, (bylo jich prý snad něco kolem stovky) dostal kalíšek se zázračnou tekutinou, která do něj vlila sílu a dala zapomenout na bolest. Před posledním bojem druidové požádali obránce, aby zadrželi nepřítele alespoň do té doby, dokud neuslyší signál buciny – válečného rohu.

Když vyrazila hrstka obránců proti mnohonásobně početnějšímu vojsku, způsobilo to zmatek. Útočníci nepředpokládali velký odpor a již se těšili na bohatou kořist. Proto byli překvapeni urputností a odvahou obránců, kteří nejenom odrazili jejich první útok, ale ještě je zahnali kus zpět. Rozpoutala se dlouhá, krutá a krvavá řež.

Obránců je však příliš málo. Již nepomáhá ani působení zázračných lektvarů, ani společné zaříkání druidů a kněžek. Obránci, krvácející z mnoha ran, klesají k zemi jeden po druhém, aniž by však pustili nepřítele třeba jen o píď kupředu. Na bojiště se již snáší soumrak, když padá k zemi poslední z hrdinů – a právě v tomto okamžiku se ozývá dutý, táhlý zvuk buciny. Nikoliv bojovníci, ale jen jejich stíny v přízračném světle vstávají a jeden po druhém vplouvají dovnitř hory. Ranní svítání pak zastihne dobyvatele v nesmírném úžasu. Kde jsou ti obránci, kteří se tak urputně bránili?

Od té doby, podobně jako v ostatních keltských pověstech, je z obránců Blaníku „Aes Sídhe“, nadpřirozený lid obývající posvátná místa země. Podle starých legend vyplouvají tito dávní hrdinové z hory ven za jasných nocí při hlavních keltských svátcích – zejména však při Samhainu. V měsíčním světle je možné spatřit jak majestátně plují oblohou, třikráte kolem vrcholu hory, aby se pak vnořili zpátky do hory a ulehli k dlouhému zimnímu spánku.

Kam se však poděl onen vzácný poklad, který druidové střežili na Blaníku? Skrývá se někde ukryt uvnitř hory, kde jej střeží oni slavní rytíři? Byl čas, který potřebovali druidové a který obránci vyměnili za své životy, časem potřebným pro skrytí pokladu kamsi do bájného podzemí hory? Zdá se to být logické a pravděpodobné. Existuje však ještě druhá varianta.

Čas, který byl tak draze zaplacen, mohl být potřebný k tomu, aby někdo ten bájný poklad mohl naložit a tajně odvézt z Blaníku mimo dosah uchvatitelů. Zachránce tohoto pokladu pak mohl získat potřebný náskok a jeho únik skryla noční tma. Jaké asi našel místo, vhodné pro skrytí pokladu, jehož důležitost se týká celé naší země? Zdalipak nevedla jaké cesta na Zvíkovské oppidum, jedno z nejlépe chráněných míst v naší zemi? Jestliže ze Zvíkova vedla úniková chodba na Svatou Annu již ve starověku, pak právě někde v ní může odpočívat onen bájný poklad, neboť o něm běží pověst, že je důležitý pro český národ a že si jej vyzvednou blaničtí rytíři poté, až v rozhodující bitvě pobijí nepřátele. Jestliže je tomu tak, nemusíme se o osud tohoto pokladu (mimochodem nepochybně duchovní hodnoty) tolik bát, dnes jej totiž kryje nejen podzemí, ale i hluboké vody Orlického jezera. A s tím si nepochybně poradí jen nadpřirození Aes Sídhe z Blaníku.

Únik ze Stradonic

Mezi obcemi Stadonice a Hýskov se kdysi vypínalo nádherné a bohaté keltské město – oppidum. Rozkládalo se na devadesáti hektarech návrší, chráněno ze tří stran strmými stráněmi na severu se svažujícími k Berounce (tehdy řece Msa nebo Mse), na západě a jihu k Habrovému potoku. Východní strana oppida byla ohrazena vysokou zdí z lícovaných kamenů, místy až 2,5 m silnou, za níž byl hlinitokamenitý val s dřevěnou konstrukcí. Jí vévodila mohutná brána chráněná věží z dubových trámů. Bránou procházela rozježděná a stále opravovaná cesta dlážděná drobnými kameny, která by se klidně mohla pyšnit označením jako jedna z prvních českých silnic.

Po této cestě kdysi putovaly stovky kupeckých karavan, obchodníků, řemeslníků a dalších cestovatelů z mnoha blízkých a vzdálených zemí. Zboží, které sem přiváželi obchodníci, pocházelo ze všech koutů celé Evropy, z Pobaltí a Thrákie, ale i ze severní Afriky či Malé Asie. Cestu od hlavní brány v oppidu lemovaly nesčetné domky místních řemeslníků, mírně zapuštěné do země, u bohatších roubené z trámů, u chudších se slaměnou kostrou ohozenou vypálenou hlínou. Na tržištích v centru oppida vládl čilý ruch. Prodávalo se zde vzácné zboží z dovozu buď směnou za dokonalé výrobky „zlatých českých ručiček“ místních řemeslníků, jakými bylo železné nářadí a nástroje, nejrůznější keramika a nádherné šperky, nebo se prodávalo za peníze. Uvnitř oppida fungovala mincovna, z jejíž dílny pocházely nádherné mince s obrázky stočeného draka či nádherně stylizovaného koníčka i mušlovité „duhovky“ z velmi kvalitního zlata, pocházejícího z Atavy. Ke smlouvání a výpočtům zřejmě sloužily voskové tabulky a malá rydla, předměty, které patří k častým nálezům ze stradonického oppida.

Právě tyto duhovky zavdaly podnět ke vzniku pověsti, podle které vzniká zlato tam, kde se duha na svém konci dotýká země. Lidé totiž tyto mince často nacházeli po dešti na čerstvě zoraných polích, kde na sebe upozornily nepřehlédnutelným blyštivým leskem, znásobeným jejich polovypouklým tvarem. Pokud brzy po dešti vyjde slunce, které pak tyto mince prozradí, obyčejně vzniká lomem paprsků i duha.

Stojí i za povšimnutí, že toto oppidum bylo vystavěno podle zcela stejného vzoru jako známé Bibrakte na vrchu Beuvray – nejznámější francouzské oppidum patřící kmeni Haeduů. Od založení tohoto sídla někdy v halštatském období (Krokův hrad) zde bylo trvalé a neustále rostoucí sídlo.

Město bylo stále bohatší a honosnější. O bohatství místních obyvatel svědčí i poměrně komplikované železné zámky, kterými byla opatřena jejich obydlí – bylo tedy co chránit před nenechavci. Bohatství dávného města zlákalo již v minulém století mnohé „takyarcheology“, kteří zdejší návrší po nálezu několika pokladů zakopaných mincí vzali téměř útokem a celé je rozryli. V různých soukromých sbírkách a starožitnictvích tak archeologům zmizelo pod rukama celé množství nádherných a jedinečných dokladů o nejbohatším keltském městě v Čechách. Bohatství se však stalo patrně osudným i jeho dávným obyvatelům.

O tomto místu koluje celá řada nejrůznějších pověstí, nepochybně ovlivněných častými nálezy nejrůznějších předmětů v zemi. Jedna z nejznámějších pověstí v různých variantách hovoří o nádherném, bohatém a pyšném městě, které se kdysi vypínalo nad pravým břehem řeky. Jeho obyvatelé prý tvrdili, že jejich město je nejkrásnější na světě a život v něm líbeznější než v ráji. To se však znelíbilo Pánubohu, který nechal pyšné město propadnout do hlubin země, jež se pod ním náhle otevřela. Předtím však umožnil z města odejít „dvaceti spravedlivým“.

Podle jiné pověsti toto kdysi krásné město přepadla nepřátelská vojska a dlouho je obléhala. Jeho obránci se však zachránili, neboť jejich nejvyšší čaroděj prý nechal na obléhatele padnout „černou mlhu“ a obyvatelé města pod ochranou temnoty z města unikli.

Další z pověstí se váže k brodu na řece poblíž Hýskova. Objevující se mihotavé přízraky označil prostý lid za čerty a místní skály tak dostaly název Čertovy kameny. Šlo však prý o dávné bojovníky, kteří zde dodnes střeží přechod přes řeku.

Co zde tak dramatického odehrálo, že se nám zachovaly útržky událostí přes propast celých dvou milénií? Jak asi vypadala zkáza dávného kvetoucího města Keltů? Zkusme se nyní vydat proti proudu času a vytvořit malou literární rekonstrukci dávných událostí. Bude složená dílem z útržků dochovaných pověstí, dílem dle poznatků archeologů a také malým dílem intuice.

V záři ohně se zdály tváře obou starců ještě zachmuřenější a ještě starší. Oba stáli před králem, který seděl v polostínu a neklidně si pohrával se svým nákrčníkem. Jeden z nich tichým, ale pevným hlasem naléhal:

„Je to nutné. Obyvatelé Biobina už také odešli. A poslové včera donesli zprávy ze severního kraje. Osady na řece Alb byly přepadeny a vypáleny!“

„Bójové nikdy před bojem neustoupili! Copak musíme před nepřítelem utíkat? Ubráníme se!“

„Je jich příliš mnoho, králi. A vzpomeň si na Kristasira v Panonii.“

„Kritasir byl hlupák. Vyrazil proti Dákům do roviny. Ale tady jsme dobře opevněni.“

Při zmínce o Kritasirovi král ještě více znervózněl. Ta vzpomínka byla ještě příliš živá. Tažení krále Kritasira proti dáckým nájezdníkům skončilo neúspěšně a Dákové pak zpustošili velké území, původně obývané keltskými kmeny. Naštěstí se tam dlouho neudrželi a brzy zase odtáhli.

„Každé opevnění se dá zdolat,“ namítl druhý ze starců, „sám jsi to říkal. Znamení bohů jsou pro nás nepříznivá. Odejděme, dokud je čas!“

„Nemůžeme jim přece nechat napospas naše krásné město! Vybudovali ho naši předkové a krásnějšího města není na celém světě. Copak jim ho necháme jen tak?“

„Naložíme vše na vozy a odjedeme. Město musíme zapálit. Jen tak se zachráníme. Marobudovi vojáci nešetří nikoho. Pobíjejí ženy i děti, všude jen loupí a vraždí. Stejně by město zapálili.“

Král ještě stále váhal. Věděl o nebezpečí, dovedl zvážit chabé šance svého lidu, ale nechtěl se s tím jen tak smířit. Marobudova vojska naháněla všem strach. Jejich útoky byly prudké a bezohledné. Přitom všichni věděli, že zdejší země není jejich konečným cílem. Marobud se chystal na velké tažení proti Římanům a chtěl se připravit a před bojem dobře zásobit. K tomu mu měla posloužit bohatá města Keltů v Hercynském lese.

„Poslyš králi,“ pokračoval první z obou druidů, kteří se s králem přišli poradit, „město si můžeme postavit nové, ještě hezčí a ještě bohatší. Naši lidé to určitě dokáží. Ale jestli o lidi přijdeš v nerovné a zbytečné bitvě, nebude je mít už kdo postavit. A nebude nikoho, kdo by v něm žil.“

„Dobrá tedy. Zítra dáme naložit vozy. První ať odjedou rodiny řemeslníků, všechny ženy a děti. Musíme všechno dobře připravit – i velká karavana by se mohla stát terčem jejich útoku.“

Králi se viditelně ulevilo a oběma druidům také. Rozhodnutí to určitě nebylo lehké. Přišlo však pozdě.

Marobudovo vojsko se objevilo náhle a v místech, kde je nikdo nečekal. K Marobudovi se zcela jistě donesly podrobné zprávy o bohatém keltském městě nad řekou Mse. Rozhodl se tedy získat lákavou kořist dříve, než se nepřítel stačí připravit.

Marobud, místo aby se přiblížil k městu od severu, kde byl dobře chráněný brod střežený ještě malou pevností na levém břehu řeky, překročil řeku o velký kus výše proti proudu. Město obešel a za ranního svítání je napadl od jihovýchodu. Než se obránci stačili vzpamatovat, byli sevření do kleští a město bylo obklíčeno.

Několika za sebou rychle následujícími útoky Marobudova vojska poničila hlavní bránu a její věž se ocitla v plamenech. Boje se soustředily na jižní a východní hradby města. Obráncům se podařilo první útoky odrazit, ale na spravení brány nebylo ani pomyšlení. Už první dny obležení ukázaly, že šance na obranu jsou stále menší a menší. Marobudovi vojáci nenechávali obránce ani na chvíli v klidu. Zásoby se tenčily, obránců ubývalo … kolik dnů ještě zbývá?

ten plán byl vlastně velmi jednoduchý a prostý. Druidové, kteří jej vymysleli, se řídili zásadou, kterou argumentovali před několika dny u krále. Nikoliv majetek, ale lidé jsou nenahraditelní. Pokud půjde všechno takto dál, zahynou všichni. Musí se zachránit alespoň část obyvatel. Jak?

Na město se snesl soumrak. Marobudova vojska, tábořící nedaleko od poničené hlavní brány byla v klidu, za pár dní je čeká vítězství, při němž se zmocní pohádkových pokladů tohoto města. Byli si jistí, že je pokoří, tak jako dosud všechna ostatní. Bezměsíčná noc, která právě nastala, byla vhodná pro uskutečnění plánu druidů. Tma, v níž se město ocitlo, byla téměř neproniknutelná, když se z ní náhle vynořila řada jezdců se zdviženými meči. Mířili k tábořícím Marobudovým vojákům. Překvapení bylo dokonalé, kdo by očekával, že se hrstka bojovníků vzchopí k sebevražednému útoku proti mnohonásobné přesile obléhatelů? Strhla se nelítostná řež v přítmí rozmetaných ohňů se jen stěží dalo rozeznat, kdo je kdo. Marobudovi vojáci se mezitím vzpamatovali z překvapení a stáhli se i z okolních pozic.

Mezitím, na opačném konci města, v naprosté tmě kdosi potichu otevírá malou branku v městských hradbách. Několik průzkumníků dává smluvený signál obráncům malé pevnosti na protějším břehu, kterou Marobud zatím ponechal bez povšimnutí. Poté se vydává dlouhý had lidí a povozů na cestu z města ven. Pod ochranou jen několika bojovníků přebrodili řeku a vydávají se po jejím pravém břehu pryč z tohoto hrozného místa.

Před hlavní branou města stále zuří nelítostný boj. Hrstka obránců pevnosti v čele s jejich králem je již úplně obklíčena. Stále se však ještě urputně brání a pomalu se snaží ustoupit za bránu města. Boj však je již ztracen. Na východě se již objevily červánky symbolizující snad to množství prolité krve, když se Marobudovým vojákům podařilo vtrhnout do města. Město však bylo úplně prázdné! Hořící opuštěné domy, prázdné dvorce, žádný dobytek a skoro žádná kořist! Malá hrstka obránců, hrdých a nepokořených, dokončuje svůj úkol: králův velitelský mečík se zableskl ve vycházejícím slunci, když jej král obrátil proti své hrudi. Stejný úkon provedli i ostatní obránci. Před překvapenými útočníky klesají o obránci města k zemi poté, co proti sobě obrátili vlastní zbraň. jen mlčící ústa a pootevřené oči mrtvého krále hovoří jasně: „Živé nás nikdy nedostanete!“

Karavana uprchlíků z města získala potřebný náskok poté, co se útočníkům postavili do cesty obránci z protější pevnosti, ti, kteří pomáhali střežit přechod přes brod. Malá hrstka bojovníků zadržuje rozezlená Markomany, kteří nalezli prázdné a vylidněné město. I tito obránci končí svůj marný boj nepokoření s vlastním mečem ve své hrudi.

Uprchlíkům lest zachránila životy. Řeku museli překročit patrně ještě jednou. potom se vydali k jihu, možná se krátce zastavili v Koridorgisu, městu dále na jihu u řeky Fulhavy, v jednom z posledních, které odolávalo útokům Markomanů. Jejich cesta do bezpečí však pokračovala dále na jih a pak k výhodu, až ke břehům řeky Danubius.

Archeologové odkryli keltské osady v okolí dnešní Bratislavy, poblíž Děvína a podél břehu Dunaje. Jejich dílna razila dokonalé keltské mince, častěji však už jen ze stříbra. Mince nesou obrazy stočeného draka i nádherně stylizovaného koníka. Jde o práci stejné mincířské dílny, kterou známe z vykopávek u Stradonic. Mincím se říká biatekové, podle jména, které se na nich často objevuje. Možná, že jde právě o jméno krále, který zahynul při hradbách Stradonického oppida a jehož památku s vděčností a vzpomínkou na něj zvěčnil keltský mincíř – jeden ze zachráněných řemeslníků ze Stradonic…