Cesta na sever

    Říká se: "Všude dobře, doma nejlíp." Ale jsme už my Češi takové povahy, že toužíme občas vyjuknout za hranice. Podívat se, co soused dělá, zda nás nedohání v hospodářství, zda Turek nebrousí kinžál a Avar s Tatařínem ostruhy nezatíná. Leč doby neklidné jsou tytam. Avar vymřel, Sasík usadil se, ba i s Bosňákem jsme skoro jedna ruka. Ale touha poznání, ta přetrvala. V hlavičce to vrtá, vrtá: "Vyjeď si do ciziny, ať se můžeš pochlubit, že jsi Čech, omyj se v moři, ochutnej, koštére, švýcarského sýra, ať se dovíš, zda žaludek poškádlí jako Laktos, nahni se nad propastí v Alpách, ať si vážíš Polabí. Tvé kamarády ze Svazu dávno již cizina hostila a ty, Honzo, stále za pecí, přestože známky platíš řádně a onehdy na schůzi i tajemník OV po tobě zálibně okem šlehl, když jsi ho v podnapilém stavu velebil...
    A touha zvítězila. Vyjel jsem si na Balaton, podmanil si Jadran a lenošil jsem na Krymu. S bratrem Polákem brýle jsem měnil a v Rakousích jsem se slušně oděl. Když jsem se dokonce pomiloval s Květem Kuby, začalo mě cestování nudit. Příliš snadno jsme cizinu dobyli, přátelé! Poezie se nám nějak vytrácí. Nebylo lepší sekerkou klestit si cestu ke hranici jako ondy a v hýždi cítit vlčákův chrup?
    Zatoužil jsem opět po romantice. "Na severní pól se podívám letos o dovolené," řekl jsem si. "Mohl tam Amundsen, můžu tam taky." Opatřil jsem si u pohodného starší psí spřežení a po troškách shromáždil polární výzbroj včetně vlajky odborů, kterou jsem hodlal vztyčit na pólu, abych imperialistu poškorpil a ukázal mu, komu patří Sever. Koncem června, právě když mi začínala dovolená, jsem už byl dokonale uchystán na cestu. Přípravy mě sice stály mimo jiné levé ucho a dva prsty, ale psi mě poslouchají na slovo. Zbývalo jen čekat na sníh. Sledoval jsem napjatě předpovědi počasí, ale příznak zimy nepřicházel. Dokonce jsem se zkoušel rouhat Bohu, abych přivolal sněhovou kalamitu, ale Hospodin to nějak převrátil a přišla vedra, že mi dva polární psi pošli steskem. Ukradl jsem sice sousedům ratlíka, abych vyplnil mezeru ve smečce, ale byla to náhrada spíše symbolická. Koncem listopadu napadl konečně přes noc jemný poprašek kýžené běloby Bál jsem se, aby neroztál, a vyrazil jsem proto časně zrána. Kolem jedenácté zazněl můj výkřik "Jupí!" a celé spřežení se dalo do pohybu. Občané Holešovic vybíhali z domů a nadšeně zdravili mou expedici. Pak jsem projížděl mnoha českými městy a vesničkami a poznával rázovitý a pracovitý lid. Předseda MNV ve Lhotě mě uvítal s kyticí hlohu a sdělil mi, že v obci vymýtili negramotnost. Mládež ve Vestci se na mou počest zavázala, že vypěstuje dýni šest metrů velkou a šestnáct tun těžkou. Nechápu sice jak, ale vím, že to dokážou. Jsou to pionýři. Pak jsem se zúčastnil ještě mnoha besed, manifestací a potlachů, až jsem dorazil ke hranici. Závory byly otevřeny, celníci ve slavnostních uniformách salutovali a velebně broukali melodii: "Chceš píseň Severu znát..." Malebně působil i nápis na stěně celnice:
    Soudruhu - vás proclíme, neb vás ctíme a vše o vás víme.
    Klesl jsem dojat na rodnou hroudu. "Tuto zem mám opustit kvůli točně, byť jen na dobu zaslouženého odpočinku? Zem hejtmana Jana Žižky, Prokopa Holého, plk. Emila Zátopka a dalších, dalších populárních soudruhů? Jak malicherná byla moje touha po romantice!" Obrátil jsem spřežení a za dojatých pohledů celníků, kteří pochopili, vrhl jsem se zpět mezi své. Byl jsem z touhy po cizině dokonale vyléčen.
    Díky tobě, praotče Čechu, že jsi ztekl horu Říp, díky!