Exkurze do ZOO

    V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lehnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lehnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňkát, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v šesti kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl: "Téma hodiny: Králíky Cíl: Nakrmit je." Pak přípravy zavřel, seřadil nás a dodal: "To byste, kluci, nevěřili, co ty potvory sežerou." Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyřlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.
    Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci! Opakujte to po mně!" Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, že mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Jsem chytřejší, než si myslíš." Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: "Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by se tu válcoval plech." Tehdy se poprvé Zelí rozzuřil. "Vy nehodní chlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového o ježkovi."
    Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady Již týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. "To uvidíte, co je na světě zvířat," holedbal se, "a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře!" Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: "Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej!" "O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí." Pelnář si sedl a huhňal výhružně: "Uvidíme, hlávko!"
    V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí. "Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned nato vykřikl: "Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!" Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se uspokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: "V 9.48 jede další vlak." A skutečně. Přesně v 9.48 stál vlak před námi. Sice nákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagonu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou. "Prosím o slevu," žádal profesor. "Nedělejte nám ze zoo holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsou hlášeni až na čtvrtek!" Učitel zrudl: "Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!" "Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu." Profesor odvedl vrátného stranou. "Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vtrhli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: "Zachraň se, kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu byl Zelí na stromě. "Vím, co hroch dovede, všichni do lavic, končím exkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilonu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otec nebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. "Pane profesore," volal, "to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!" "Nadechni se, Milovský," volal Zelí zoufale, "to je krajta!" Pak zavřel oči a šeptal: "Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule..."
    Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: "V 17.05 je tu hroch!" "Až v 05?" divil se Zelí, "to mohu ještě seskočit a rozplést Milovského." Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O pár vteřin později už pedagoga vozil po zahradě. "To byl špatný vtip, Pelnáři," volal doktor Zelí, "připrav si žákovskou knížku." Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a již dávno neřídil jeho směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.
    Pelnář dostal od vedení zoo za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a repetent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou: K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu.