Jak jsem ochořel

    Na lidské tělo číhá řada nebezpečí. Jednak jsou to nelítostné bakterie a dotěrné bacily, kroužící všude kolem nás, aniž by byly potvůrky vidět. Dále pak člověka sužuje zledovatělý chodník, rychle jedoucí auto, vosa, zdánlivě klidná sopka, padající omítka, muchomůrka citronová, neléčená prodejná žena, moucha masařka a její věrná družka bleška tulačka. Organismus se těmto nástrahám a neřádstvu brání, seč může. Člověk sám pak svému tělu pomáhá nepopulárními, leč nutnými úkony: mytím rukou, ranním cvičením, pobytem v přírodě, zeleninovou stravou a pravidelnou stolicí. Někdy však i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitaminy či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k zamyšlení. Zkusil jsem tělu pomoci a nemoc zahnat ranním cvičením, ale nohy vypověděly poslušnost a také ruce nedokázaly dopravit nad hlavu činku, byť měla jen slabých 80 kg. A tak ke mně přišel poprvé v životě lékař.
    Od prvního okamžiku, kdy vstoupil do mého pokoje, jsem k tomu člověku pojal nedůvěru. Vypadal tak mladě a byl oblečen bíle jako tenista floutek. Nemínil jsem se s ním proto dlouho bavit a vyplázl jsem na něj drze jazyk. Netušil jsem však, že zná protihmat. Vrazil mi kávovou lžičku tak hluboko do krku, že mi nezbývalo než řvát hlasitě Á! Z čehož měl zjevnou radost. Pomalu jsem rezignoval. Lékař si pak ještě strčil dvě gumové hadičky do uší a luxoval mi deset minut prsa. Když tuto práci dokončil, oznámil mé ženě, že musím do nemocnice. Manželka začala plakat štěstím. Ovšem na mé straně tolik radosti nebylo. Nemocnice nepatřila mezi divadla, která jsem hodlal tento týden navštívit. Snažil jsem se proto ukrýt pod prostěradlo, ale viděli mě dírou. Po kratším zápase s lapiduchy jsem se ocitl v autě. Jeli se mnou jako blázni. Jako by snad ani řidič nevěděl, že veze nemocného.
    Nemocnice mě překvapila svou rozlehlostí. To je zase něco úplně jiného než můj přízemní baráček z vepřovicových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvacetilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň. Některé zlomeniny to nesly těžce a žalovaly lékařům, ale když jsme jim v noci pokropili sádru vodou a ony mohly začít s léčením znovu, přestaly rázem donášet a posílaly si pro jídlo do bufetu. Však si také užily mých posměšků. Neděle byla pak ve znamení návštěv Oholili jsme se, sestry přestlaly postele a židle a my začali vyhlížet své příbuzné a známé. Pravda, u mne zůstalo vždy jen při vyhlížení, nepočítám-li prodavače novin, který ovšem přicházel spíše za obchodem než za mnou. Zato soused Klikoš si na samotu nemohl stěžovat. Když se do místnosti vhrnulo jeho šestnáct dětí a během návštěvy se narodilo sedmnácté, měly se zlomeniny co ohánět, aby uhájily místo k sezení. Já měl to štěstí, že jsem byl u Klikoše v přízni. Když ho minulý týden pronásledovala sestřička s injekcí, nastavil jsem jí nohu, takže zachráněný Klikoš mohl nakazit vzteklinou další dva pacienty, kteří se mu znelíbili. Zapomněl jsem vám totiž říci, že Klikoše při zimním táboření pokousal nemocný vlk.
    Sotva návštěvy odešly, vrhli jsme se s Klikošem na zlomeniny a prošacovali jim kapsy a noční stolky. Marně ti chlapi ukrývali lahůdky pod sádrou. Klikošův hmat vycvičený ze samoobsluhy byl zvláště vyvinutý. Skutečně tento můj přítel se v životě vyznal. Tak například za geniální považuji jeho nápad chodit se dívat na televizi na oční oddělení, neboť tam bylo před obrazovkou stále volno. Byli jsme proto rádi, že z nemocnice půjdeme s Klikošem v jeden den. Mé teploty opadly a také Klikoš neštěkal a už tři neděle nikoho nepokousal. Večer před odchodem jsme ještě naposledy prošacovali zlomeniny a šli rychle spát, abychom si ukrátili čekání na svobodu. Na tuto noc však ani já, ani Klikoš nezapomeneme. Úderem dvanácté se v rohu místnosti vztyčilo šest postav. Byly to zlomeniny. Už týden ty potvory simulovaly dále nemoc, aby se nám mohly pomstít. Zmlátily nás dokonale.
    Nyní ležíme s Klikošem na jejich bývalých postelích a skoro všechny údy máme v sádře. A já jen čekám, co Klikoš vymyslí, aby nám spolupacienti nechávali trochu více jídla. Zatím neříká nic, ani když ho šacují.