Jak mě otec posílal stávkovat

    Moje dětství bylo radostné jako snad dětství každého chlapce a děvčete v naší republice. Ovšem nebývalo tomu tak vždy, že děti na slunci bezstarostně mohly skotačit jako dnes a po hře k matce do kuchyně přiběhnout a do sytosti masnými výrobky se zaplnit a ještě podmáslím zapít a froté ručníkem otřít mastná ústa. Však mi otec často vyprávěl se slzou v oku, jaké to bývalo dříve. Země byla vysávána cizáky a jejich domácími nohsledy, na zámcích bouchaly láhve šampaňského, paničky zkracovaly své sukně, po bulvárech se vlnily nevěstky a lahůdkářské obchody se vysmívaly do ulice svými cenami v přeplněných výkladech, Baťa zaplavil republiku nekvalitní obuví - nalákal zákazníka nízkou cenou a za šest let sis mohl jít pro nové.
    Naše rodina na tom nebyla tak zle při vší nouzi. Bydlili jsme ve vyřazené tramvaji v Záběhlicích až do roku 1950, kdy vůz musel znovu na trať. Díky tomu jsme dostali nový byt, ve kterém jsem už vyrůstal já. Otec nenáviděl jedináčky, a tak jsem brzy měl 9 bratrů a 3 sestry. Pravda, dalo by se říci, že je to na dva pokoje trochu moc, ale vždy nás byla nejméně polovina v polepšovně a ostatek v Pionýru, takže u nás klidně mohl žít dědeček s babičkou, teta Anna se svými dvěma muži a přátelé.
    Zasedl-li u nás doma uliční výbor ke schůzi a my děti hlučely, stával se otec nervózní a tvrdil, že děti si dneška neváží a že by na ně měl přijít soudruh Herodes. Přiznávám, otec měl se mnou starosti. Neměl jsem nic na práci, proháněl jsem jen děvčata a míč. Ale ve čtrnácti letech zahálka skončila a nastoupil jsem do učení v Tesle Karlín. Otec mě ráno probudil a zdál se být nějak naměkko. Omyl mě do půli těla, pak otevřel skříň, vyňal nové montérky, dal je do tašky, přidal bandasku s kávou, krajíc chleba a do kapsy mi složil ranní noviny. Pak mě vzal za ruku a vedl městem. Zpočátku jsem si poskakoval, ale čím blíže továrně, stával jsem se vážnější a začínal rozumět stisku otcovy paže. Před bránou ukázal otec na píchačky blyštící se u vchodu a pravil: "Přestáváš být dítětem, stáváš se soustružníkem. Kupředu, Václave!"
    Mistr Podhola mě přivítal širokým úsměvem: "Tvého otce znám, chlapče, vedl u nás stávky Ty však budeš muset pracovat." Celkem nás učňů bylo v továrně 124. Učili jsme se, jak ovládat soustruh, kout železo, dokud je žhavé, naučili se zdravit členy závodní stráže a ukázali nám, kam odevzdávat příspěvky. S hlavou plnou dojmů jsem se vracel domů. Otec už stál ve dveřích a vida mě houkl do kuchyně: "Maminko, stav na stůl, vrací se nám Václav." Večeřeli jsme mlčky. Po polévce mě otec vybídl: "Nu, synu, pověz, jak je mezi stroji!" Vyprávěl jsem, jak šel den, a otec byl stále zachmuřenější. Když jsem skončil, zeptal se výhružně: "A co stávka, nebyla?" "Nebyla," řekl jsem. "Tak cos tam dělal?" vstal otec a odepnul řemen. "Víš, kolik já vedl stávek? 316 do roka, ostatní dny byly svátky a dovolená." "Ale dnes je jiná doba," namítl jsem. "Továrny nám patří." "Neříkám, že ne, ale aspoň dopoledne se stávkovat musí, aby buržuj viděl, že jsme pořád připraveni, kdyby se vrátil. Zítra zorganizuješ stávku v Tesle Karlín."
    Ještě týž večer mě vzal na půdu a pravil: "Vybereme správné transparenty, které dají vašemu boji punc." A skutečně, bylo z čeho vybírat. Půda byla plná až ke střeše roliček hesel pro každou příležitost. Otec vybral namátkou čtyři. "Tyto transparenty rozdáš a předložíte své požadavky vedení závodu."
    Druhý den ráno jsem v šest hodin vstupoval do továrny s pobuřující písní na rtech. V sedm jsem se podle návodu otce vyhoupl na soustruh a vyzýval k zastavení práce. Bylo to celkem zbytečné, protože ještě nikdo nezačal dělat a někteří mě okřikli, neboť jsem je vzbudil. Zkusil jsem tedy rozvinout transparent Zrušte robotu! To už mě odváděli dva členové závodní stráže, a než jsem stačil vykřiknout otcovo oblíbené heslo "Pryč s protektorátní vládou", stál jsem před předsedou závodní rady. "Půjdeš před soud, chlapče," řekl mi, "vedeš divné řeči!" "Česká pole do českých rukou!" vykřikl jsem. Srazili mě sádrovým sousoším k zemi...
    Dnes žiji v sanatoriu uprostřed lesů a stávkuji každý den. Všichni se mnou souhlasí, ba i lékaři se někdy řadí do průvodu a nesou mi transparenty. Každým rokem, brzy po nástupu učňů do Tesly Karlín, rozlétnou se dveře našeho sanatoria a vejde jeden z mých sourozenců s několika transparenty v podpaží. Stávky v sanatoriu jsou pak mohutnější a mohutnější...