Jak jsme přechovávali bělogvardějce

    Jednou když jsme tak doma seděli v neděli u fazolí, nebylo náhle o čem povídat. "Je tu smutno," pravil otec, "já si domov představuji veselejší." "Tak si kup švihadlo, ty kašpare," pronesl zvolna bělogvardějec Astapov, kterého od roku 1917 naše rodina ilegálně ukrývá. "Nemluvíš se svým ochráncem nějak hrubě, Igore?" napomenula Astapova matka, zatímco bledý otec se krčil v koutku, očekávaje bití. "Co je divnýho na slově kašpar?" podivil se Astapov. "Matěj Kopecký s ním vobrazil Čechy a všude byl vítaným hostem. Když chce mít fotr veselo, nemůžu mluvit o souchotinách. A jestli vám překážím, můžu se jít udat." "Nechoď na komisařství, prevoschoditělstvo," zapřísahal Astapova otec, který doufal, že se situace obrátí a Igor opět nabyde svých pozemků za Uralem... Pojedli jsme něco fazolí, zapili kefírem a otec znovu prohodil cosi o smutku. "Něco tu chybí." "Snad bys nechtěl ještě jedno, Ferry," začervenala se maminka. "Copak o to, chlípnej je na to dost," komentoval Astapov. "Tak už toho mám po krk," rozkřičel se otec. "Chlap nám slibuje už padesát let gubernii a kde nic tu nic. Ani mužika jsem neviděl. A on, lenoch, jí moje jídlo, používá mé mýdlo, ženu a šatstvo. Kdoví co zde dělá přes den, když jsme v práci? Ondy jsem se nemohl dopočítat peněz!" "Nech tlachů a skoč pro pivo," poručil Igor. Otec zařval: "Cože?... dobře - dnes tedy naposledy. Maminko, kde je džbánek?"
    A tak to šlo den ze dne. Astapov si troufal víc a víc. Častěji nám poroučel a otec běhal naposledy pro pivo až desetkrát denně. A už ne se džbánkem, ale s vědrem. Bylo zřejmé, že tak to nejde dál. Igor přestával být radostí a nadějí rodiny.
    Od té doby, co při kuličkách přestrojen za mladého bolševika přizabil skleněnkou několik dětí, nesměl ani ven. O to hůře bylo doma. Igor nás přímo terorizoval. Jeho vrtochy nabývaly obludných rozměrů. Mnohdy nás ani nepouštěl domů, volaje z oken, že chce užít samoty a stepního ticha. Jindy prorazil střechu, aby viděl před spaním nebe, a počítal hvězdy tak hlasitě, že lidé ze sousedství žádali telefonicky otce, aby šel spát a vypnul konečně moskevský rozhlas. Bylo jasné, že se Astapova musíme zbavit. Buď ho zabít, což nám asi nedovolí, nebo lstí vyštvat z domu. Udat jsme ho nemohli, byl to přece jenom Rus.
    Nejprve jsme se pokusili o vraždu. Matka mu nasypala do polévky dvě hrsti utrejchu. Napjatě jsme čekali, kdy Igor padne. Ale syn ruských stepí si pochvaloval, že má polévka konečně správný říz, a vyptával se, co že je to za tatarské koření, které tak příjemně šimrá v břiše. Museli jsme přemýšlet o účinnějším způsobu vraždy. Padl návrh nechat Astapova zápasit se slonem, ale nebyli jsme si jisti, zda by tento syn Ilji Muromce nevyhrál. "To chce časovanou pumu," pravil děd anarchista, starý atentátník, jehož pýchou byl jakýsi trapný konflikt s Habsburkem v Sarajevu. "Pravda, ale kde ji vezmeme," vyptával se otec. "Stačí říct," pravil dědeček. "Zrovna tu mám jednu volnou." "Výborně, sem s ní," volala maminka, "kde je?" "Sedíš na ní," opáčil dědeček. Matka seskočila z uhláku jako uštknutá hadem. "K výbuchu dojde," pokračoval rodinný pyrotechnik, "neselže-li pekelný stroj, zítra o polednách. Teď je třeba," vedl dále řeč děda, "zvolit velitele atentátu. Vzhledem ke zkušenostem jsem to já. Děkuji vám za důvěru. Je tu však jeden háček. Jak dostat Astapova na příbytek pumy - na uhlák." "O to neměj strach," pravil otec, "budeme se s ním v rámci družby jako přátelsky strkat, až ho povalíme na uhlák."
    Druhého dne kolem jedenácté rozhodl otec: "Začneme družbu, ať to máme za sebou a můžeme si ještě před obědem oddáchnout." Začali jsme se strkat. Kolem uhláku bylo náhle těsno. Nejčastěji seděl na pumě otec, zatímco Astapov stál svěží uprostřed kuchyně a odrážel nás jako míčky. Blížila se dvanáctá. "Neměl bys přiložit, Astapove?" snažil se o úspěch své akce dědeček. "Blázníš, v červnu," podivil se Igor a rýpnutím posadil dědu na uhlák. Uvnitř něco cvaklo. "Puma pracuje," volal dědeček, "zbývá 15 vteřin!" Vyběhli jsme z kuchyně. Nic nechápající Astapov stál uprostřed místnosti a podezíravě pozoroval dědu, jemuž dřevěná noha nedovolovala opustit nebezpečné pásmo. Ozval se nesmírný výbuch. Děda vylétl půl metru do vzduchu, kde setrval asi dvacet vteřin. Pak opět tvrdě dopadl na uhlák. Exploze vrcholila. "Je konec," říkali jsme si za dveřmi a tiše jsme se loučili s dědou. Pekelný stroj zavyl potřetí. Astapov vytřeštil oči. Výbuch uvolnil dědovu dřevěnou nohu a ta prudce plachtíc vzduchem nesmlouvavě udeřila ztuhlého Igora přes týl. Bělogvardějec padl k zemi bez známky života. Děd atentátník s námahou, ale pyšně povstal. Otevřel dveře a pravil: "Dílo je připraveno k odevzdání." Pak se nahnul nad Astapova se slovy: "Vidíš, menševiku, dějiny jsou spravedlivé, Auroře jsi unikl, protéza tě skolila."