Jak jsme psali povídky

    Vždycky když jdu kolem kavárny Slavie, zmocňuje se mě takový zvláštní nostalgický pocit. Prožil jsem v ní kus svého života. Nebyl jsem ve Slavii zaměstnán ani jako číšník, ani jako kuchař docházel jsem tam v době studií jako host. I když host je asi příliš nadsazené slovo, jelikož host by měl v kavárně především utrácet a dělat radost personálu, ale já jsem utrácel minimálně. Nebylo z čeho. Byl jsem student, průměrný student pedagogické fakulty, a peněz jsem měl ještě daleko méně než vědomostí. (Vlastně ani těch nebylo nazbyt.) Rozhlížel jsem se teprve po světě, sbíral jsem životní zkušenosti a vychutnával kouzlo vysokoškolských let, to nádherné období mladého věku. Říkám-li, že jsem se rozhlížel po světě, nutno dodat, že mým světem byla především Praha a z Prahy pak právě kavárna Slavia. Zavedl mne do ní prvně můj kamarád Jiří Grossmann, posluchač fakulty stavební. Ano, s kavárnou Slavií jsou úzce spjatý počátky naší literární tvorby, smím-li tak nazvat naše nesmělé spisovatelské pokusy. Ale proč ne, když už jsem se nazval hostem.
    Z jakého důvodu si kavárnu Slavii oblíbil Jirka Grossmann, to přesně nevím. Mohu jen usuzovat. Patrně mu byl asi blízký název kavárny Slavia: byl nadšeným fanouškem stejnojmenného klubu. Ostatně já také. I v tom jsme byli zajedno. Červenobílý dres nás uchvacoval a zdál se nám nesmírně vkusný. Chodili jsme Slávii povzbuzovat pravidelně do Edenu, a prohrála-li (což se jí dařilo neuvěřitelně často), byli jsme velmi zasmušilí a měli jsme podobné pocity, jako když nás zradilo děvče a nepřišlo na schůzku. (I to se nám stávalo až neuvěřitelně často.) Podařilo-li se ovšem Slávii vyhrát, někdy za pomocí vlastního gólu soupeře či vydatné pomoci pana sudího, omládli jsme ve svém mládí o pět, někdy až osm let, radostně jásali a byli na této planetě nesmírně spokojeni. Nutno ještě poznamenat, že pokud vsítila Slávia branku, sdíleli jsme sice s fanoušky našich barev nadšení, ale nekřičeli jsme jako oni gól, nýbrž pěkně svěže cíl, cíl, což se nám zdálo výstižnější a noblesnější. Myslím, že na to přišel Jirka. A já mu to záviděl. (Někdy jsme také napovídali soudci místo ruka, ruka - úd, úd, ale to už se tak nevžilo.)
Vraťme se však z travnaté plochy sportovního klubu v Edenu na Národní třídu do kavárny. Jirka ji asi miloval především také pro její na první pohled viditelnou serióznost. Vše poctivé dřevo, mramor a samet. Také nás opájelo, že odložené svršky v šatně posílala šatnářka výtahem kamsi dolů a že ve vestibulu v mramorové kašně pluly dvě červené rybky, které jsme jednou žádali od pana vrchního k obědu, a nebylo nám vyhověno, přestože ryby na jídelním lístku ten den uvedeny byly.
    Jelikož dnes je již všechno promlčeno, mohu prozradit, jak tehdy probíhal náš pracovní den. Ráno jsem se přesunul z Dejvic do budovy Pedagogického institutu v ulici M. D. Rettigové, kde se konaly přednášky. Dnes, kdy už mám za sebou vojenskou službu a jsem svobodník v záloze, vím, že tehdy se jednalo o takzvaný zrychlený přesun. Nikdy jsem totiž nevstával rád. Zastávám teorii, že člověk má vstát teprve tehdy, až se sám probudí. A to má ještě zkusit znovu usnout, protože ho mohl vzbudit nějaký nejapný a zdraví škodlivý zvuk. Teprve když pokus znovu usnout se ukáže lichým, má člověk opustit lůžko a věnovat se notně osvěžen nějaké činnosti, která ovšem večer vyústí opět v návrat na lože, neboť tato činnost je člověku nejpřirozenější. Přísloví "Ranní ptáče dál doskáče" je nesmyslné. Kdykoli jsem si ráno brzy přivstal, abych něco stačil, dopadl jsem uboze. Vstávat časně pokládám za omyl děděný z generace na generaci. (Vylákat předčasně z lože mě může jen v létě na chalupě sluníčko, ale to už je v pořádku, jelikož to se mi chce vstávat!)
    Kdyby mě nebudil otec, snad bych jako student nevstal zavčas nikdy. Tatínek, v některých věcech neuvěřitelný radikál, povalování nesnášel. Strhl ze mne peřinu a zvolal: "Vstaň! Pojď a využij svých mladých dní!" (To snad citoval Goetha či jiného klasického čerta.)
    Snažil jsem se ještě chvilku si přispat bez peřiny, ale to už nikdy není ono. Zkuste si to sami. (Oni na venkově vědí, proč derou husy o sto šest.) Znechucen jsem doklopýtal do koupelny a pod blahodárnými účinky studené vody jsem zvolna nabýval vědomí. Vstávání na poslední chvíli mělo však na něco bezesporu i kladný vliv. Chtěl-li jsem stihnout začátek přednášky a nevstupovat do posluchárny po příchodu profesora (což činit pravidelně je nebezpečné), musel jsem k tramvaji běhat. Zpravidla jsem honil tramvaj číslo 23, která již opustila stanici Bořislavka, až do stanice Hadovka, a to je slušný běžecký výkon. Za čtyři roky studií v ulici M. D. Rettigové jsem se neuvěřitelně vytrénoval, což se mi pak hodilo na vojně v přijímači. Nevalně inteligentní mazák, který nám bažantům chtěl "udělat vojnu", nás v plné polní neustále honil do strání a kopců. Dělalo mu značné potěšení, když někdo padl vysílením a změkčile vzdychal. Já jsem mu toto potěšení nedopřál nikdy. Naopak; stal jsem se jeho stínem a zcela suverénně stačil tempu, které udával. Občas jsem ještě jakoby pro sebe prohodil, zda by to nešlo rychleji, že možná i nepřítel přidal. (Mazák na mne očividně zanevřel, chytl mindrák, večer se zpravidla opil a pak jsme neběhali.)
    Kolem jedenácté hodiny dopolední jsem přednášky opustil a odjel tramvají na Smíchov do Staropramenné ulice č.12, kde sídlil v bytě svých rodičů Jiří Grossmann. Zvonil jsem zpravidla velice dlouho. Jiří neotvíral. Teprve po nějaké době v pyžamu přišel ke dveřím a se slovy pojď dál, příteli, odklopýtal do kuchyně, kde si otevřel sodovku a celou ji vypil. Já mu podal poštu, kterou k nim listonoš podstrkoval pod dveře. Zpravidla v ní byl telegram, ve kterém studijní oddělení stavební fakulty vyzývalo posluchače Jiřího Grossmanna k návštěvě školy. Jirka totiž, na rozdíl ode mne, fakultu nenavštěvoval vůbec. "Rozhodli jsme se přece," objasňoval své počínání, "že budeme dělat divadlo. Jestli ty chceš kromě toho ještě učit, to je tvoje věc. Já stavět nic nehodlám. Ostatně Národní divadlo už je postaveno."
Oblékl se a vyšli jsme k Andělu. Jirka si zapálil cigárko a čekali jsme na tramvaj, která nás zavezla před kavárnu Slavia. Neboť jinam jsme nikdy nejezdili. Pozdravili jsme dámy v šatně a s úsměvem odložili svoje utíkáčky. "Šatnářky, vrátné a ředitele musíš mít na své straně, chceš-li být v životě úspěšný," tvrdil Jirka a zamířil k našemu stolu. Byl vždycky volný. Ne snad, že byl pro nás zadán, ale nebyl zrovna na důstojném místě. Postaven v rohu nad schodištěm, kterým se chodilo k toaletám, jako by čekal, až se nad ním někdo smiluje. Kdo jiný se mohl smilovat než my, kteří jsme u něho proseděli celé hodiny a dny a objednávali jen sodovku a výjimečně, když se poštěstilo, kafíčko či ruské vejce. U jiného stolu by nám takovouhle groteskní konzumaci vrchní asi netrpěl, kavárna byla zpravidla přeplněna, ale o náš stůl, do kterého Jirka vyryl kteréhosi dne nožíkem svůj monogram, nikdo nestál. Byl v neoblibě, byl opomíjen, byl přehlížen a zapomenut. My jsme ho objevili, my jsme ho proslavili a pojmenovali. Nazývali jsme ho "tradiční". "Sejdeme se zítra u tradičního," říkali jsme si někdy s Jiřím, když jsme se loučili, a bylo nám vše jasné. Co bych za "tradiční" dneska dal! Chtěl. bych ho mít. Věřte mi, měl by se u mne dobře. Hýčkal bych ho, mazlil bych se s ním, pečlivě bych ho opatroval.
    Ve Slavii jsme prodebatovali hojně času a také jsme tam psali své první povídky. Bylo nám přitom neskutečně krásně. S Jirkou jsme měli až neuvěřitelně shodný názor na humor. Rozchechtávaly nás shodně stejné situace, a to se projevovalo i při psaní. Co jeden řekl, druhý rozvíjel, a tak se zdálo, že příběh vymýšlí jen jeden. Ale byli jsme dva. Dva kamarádi, studenti, kteří nadevše milovali všechno, co souviselo s Osvobozeným divadlem, a proto je ani nenapadlo, že psát a hrát se dá i jinak než ve dvou.

MILOSLAV ŠIMEK
(Z knihy Čtyři o čtyřech)