Jak jsme trávili léta padesátá

    V lidských dějinách rozlišujeme tato údobí: pravěk, starověk, středověk, novověk a období kultu osobnosti neboli léta padesátá. O této poslední době bylo sice napsáno mnoho významných slov, ale podstatná část dějin, týkající se naší rodiny, dosud zpracována nebyla. Stručně zde shrnu své vzpomínky
    V naší rodině bylo opravdu všechno dobře rozděleno. Maminka pracovala, sestra pracovala, bratr pracoval, já dřel jako mezek, zatímco otec byl funkcionář a živil rodinu. Pravda, živil ji vydatně, i čočku jsme občas viděli a pivečkem nedělní mastnotu zapíjeli, ale úkoly na nás kladl nemalé. Odborářské a svazácké legitimace týdně nám kontroloval, chybějící známku trestal pak dvaceti dřepy, ba i odlepený růžek provázel funivým mručením nespokojence. Otec měl vůbec rád, když rodina stála v čele pokroku. Do prvomájového průvodu nás šikoval už 30. dubna, pak jsme procházeli trasu a cvičili veselý výraz ve tváři. Na Marxovy narozeniny jsme si vždy předčítali vylosovaný díl Kapitálu a potom jsme měli dort. Kdo nečetl plynně, tomu otec zhltl polevu.
    Jednou před Velikonocemi dostal tatík neočekávaně tlustý dopis ze Spojených států. Zrudl a optal se všech: "Co to má znamenat? To by mohlo uškodit mé dosud bezúhonné pověsti! Vniveč by přišla má mravenčí píle!" Vzal otylý dopis štítivě do rukou, dezinfikoval jej ve vodce a přikusuje pirožku rozťal obálku kozáckou šavlí. Pak se jal číst. Náhle zbledl a šel k zemi. Doslova padl jako podťatý na mozaiku z politických občasníků, kterou jsme měli na podlaze místo koberce. Nastalo kříšení. Pokropili jsme otce ropou a dali mu čichnout bylinek z tajgy, které nám posílá teta z Novosibirska. Otec se probral z mrákot a poručil matce, aby přistavila samovar. "Sadítěs!," řekl nám pak, ještě bledý. "Představte si, soudruzi synové a dcery, že jsme zdědili 100 000 dolarů a pětinu akcií firmy Ford." Otec začal plakat a naříkat: "Svoloč amerikanskaja!" "Hurá!" zvolal bratr Ivan. "Koupíme si české auto a ještě nám možná něco zbyde!" "No no no no," rozčilil se tatík. "Snad bys nepřijal prokletý groš ze Západu! Ale ty jistě ano, ty bys přijal, zlatem ti zamávají a jsi jejich! Dobře vím, že se kamarádíš s reakčním synkem Kokořínem. Onehdy když jsem šel do tvého pokoje zkontrolovat nástěnku, obraz politické aktivity, cítil jsem zřetelně bouble-gum! Chtěl jsem to přejít mlčením, ale po dnešku vidím, že tě musím požádat, abys nyní odešel pětkrát opsat Manifest." Bratr disciplinovaně ořezal tužku. "Další návrhy," vyzval nás otec vítězně. "Fuj!" křikla šplhounsky sestra Anna. "Já bych ten prokletý dopis spálila!" "Výborně," pochválil ji tatík. "Tady máš pětikorunu a zajdi si příležitostně k Prašné bráně na boršč." Vtom maminka nesměle šeptla: "Víš, Václave Václavoviči, kapitalista je zlý, až odporný, zdá se, že i páchne, ale 100 000 dolarů je sumička kulatá. Potřebujeme ledacos a tento měsíc přijedou opět Alexandrovci a ty budeš chtít být vyšňořen v první řadě." "I ty, Marusjo?" zoufale zvolal otec a nervózně ryl na stůl karikaturu Adenauera, aby znovu získal klid. "A kdo nám vlastně ten mrzký pakatel odkázal?" zeptal jsem se odvážně. "Nechtěj vědět, synku," úpěl otec. "Tvůj strýc, můj bratr, udělal tu ostudu. Od té doby, co se v hloubce 12 metrů z Macochy do Rakous omylem prokopal a v kapitalistech se zhlédl, jsme si vyměňovali jen nadávky. A najednou tohle udělá, aby mě zničil. Ale já ty peníze nevezmu a na veřejné schůzi se očistím, soudruhům srdce otevřu a ještě více úkolů na svá bedra vezmu."
    Někdo zazvonil. Otec ukryl dopis pod rubašku a umatlal si pusu chalvou. Pak šel otevřít dveře. Vešel soudruh Dyba, člen výboru, s doprovodem. "Copak mi nesete?" optal se otec nervózně a přidržoval si rubašku. "Jde o dopis z Ameriky," pravil ledově soudruh Dyba a pohledem zkontroloval knihovnu a busty. "Za nic nemohu, přátelé," breptal otec, "přirozeně bych peníze nepřijal, mám na to svědky!"
    "Právě to jsme si mysleli a báli jsme se, abys neudělal nerozvážnost. Ty dolary jsou špinavé, ale přesto o ně musíme kapitalistu ochudit, víš, aby poznal, co je nouze." "Tak to je rozřešeno," ozvala se matka. "Kam je máme přinést?" "Soudružka uvažuje výborně," pochválil ji Dyba, "máš skvělou a chápavou ženu, Václave Václavoviči. Přines ji ke mně i s penězi."
    A tak jsme hospodařili s otcem sami. Po čase se toho hodně změnilo a i otec pochopil, že se nic nemá přehánět. A vůbec má na přemýšlení dostatek času, neboť s ranním slunkem vychází do Nerudovy ulice, kde dělá metaře. Práce se mu líbí, je spokojen a poctivě dodržuje vyhlášky, které na ministerstvu podepisuje soudruh Dyba.