Jak jsem se učil plavat
Některé atrakce, jimiž nás příroda
zahrnuje, můžeme klidně postrádat. Mám na mysli zemětřesení,
tornádo, kobylky, dobytčí mor, požár pampy, fatu morgánu, jezinky,
sennou rýmu a daně.
Na druhé straně jsou však v přírodě živly,
i nebezpečné, které nemůžeme opomíjet a podceňovat. Na prvém
místě je to voda. Možná že někteří jste ohrnuli nos, ale musíte
si uvědomit, že voda je i v rumu. Už z tohoto důvodu je zapotřebí
vycházet s tímto živlem v dobrém. Jsou odvážlivci, kteří si s vodou
přímo tykají.
V naší rodině, musím to přiznat, jsme neměli
vodu příliš v lásce. Ne že bychom nepili rum, to ano, v tomto směru
nemohu rodinu pomlouvat. Vždyť už při snídani rozdával otec decky
pro zahřátí a sám pak se zahříval celý den, ale mám na mysli tu
vodu, jak ji znáte vy - tu původní vodu pramenitou. Tak tu nám dokonce
doma dlouho rodiče zatajovali. Ostatně nedalo jim to ani moc práce,
neboť vodovod byl až přes dvůr na pavlači sousedního domu
a při dešti otec tvrdil, že z nebe padá síra. Dnes s odstupem času
s úsměvem vzpomínám, jak u nás probíhala sobotní koupel, probíhala-li
vůbec. Maminka napustila vanu světlým pivem, a když nás všechny
spláchla, pozval otec sousedy na černou flekovskou třináctku. Zajímavé
je, že tento trik sousedé nikdy neodhalili, i když domovník Jícha našel
jednou ve svém půllitru celuloidovou rybku a kus žínky
S vodou nás děti seznámila podrobně teprve škola.
Nejprve se učitelce zdálo podezřelé, že si o přestávce myjeme
ruce v lahvové dvanáctce, a když jsme pak na vycházce při dešti zděšeně
volali: "Síra, síra!" a hledali úkryt v průjezdu, začala
se o nás zajímat. Po dlouhém vyptávání navštívila náš byt a za uzavřenými
dveřmi cosi křičela na tatínka. Obsah jejich rozhovoru nám zůstal
utajen, ale výsledky tu byly. Sobotní pivní seance s přáteli otec zrušil
a po okolí se rozkřiklo, že jsme zchudli. A tak jsme se po návštěvě
paní učitelky poprvé koupali ve vodě. Byl to hezký pocit, i když už
nebylo tolik příjemné usrknout ze sprchy a pěna se musela tvořit
uměle za pomoci saponátových přípravků. Zato tělo nebylo
po umytí tolik lepkavé, nehledě k tomu, že nás méně vyhledávaly
mouchy a vosy A potom to léto. Teď, když jsme už skoro na sto procent věděli,
že v řece není síra, ale voda, nebáli jsem se vmísit mezi děti na
břehu a osvěžit se jako ostatní. Bylo to mnohem krásnější,
dovádět ve vlnách, než když nás otec v parnu poléval na balkoně
chlazenou gamzou. Jenom nás mrzelo, že neumíme plavat. To víte, tempa chtějí
prostor, a i když pivo dobře tělo nadnáší, ve vaně je těsno.
Proto jsme uvítali akci "Každý občan plavcem", která se rozběhla
na našem obvodě na plné obrátky. Výcvik nás nejmladších dorostenců
měl na starosti důchodce Vlček, bývalý plavecký rekordman,
který v roce 1916 zvítězil v mimořádném vytrvaleckém závodu
"Čubou do Hamburku".
Vlčkovy metody výcviku byly od samého začátku svérázné
a směřovaly k tomu, abychom se ve vodě cítili opravdu jako doma.
Proto nám ušil igelitové šaty vlastní konstrukce, které se po oblečení
naplnily z dovedně skrytého kapsovitého trychtýře vodou.
"Tento skafandřík," prohlásil Vlček začátkem března,
"budete nyní nosit stále místo svého občanského oděvu. Je módně
řešen, a proto ho neodložíte ani na plese. Pouze večer povoluji
vypustit vodu kohoutkem v levé nohavici a igelit zavěsit na ramínko.
Neznamená to ovšem, že na noc se s vodou rozloučíte. Kdo chce dosáhnout
mé úrovně a podívat se někdy čubou do Hamburku, bude spát ve
vaně či v bazénku z PVC, který vám rodiče jistě rádi
koupí." Po těchto slovech se s námi trenér na tři měsíce
rozloučil.
Nutno přiznat, že Vlčkovy rady nenalezly v
domovech jednoznačné pochopení. Někteří rodičové nejenže
nekoupili svým ratolestem bazének z PVC, ale dokonce jim zakázali do plaveckého
kroužku chodit.
Zbytky našeho oddílu se sešly s plaveckým mistrem Vlčkem
počátkem července u reky, v místech, kde stál důchodcův příbytek,
hausbót Hamburk. Na daný pokyn jsme se svlékli do plavek. Igelitový oděv
slavil první úspěchy, neboť všichni už jsme v lecčems dosáhli
trenérovy úrovně. Naše vylouhovaná, scvrklá těla byla od důchodcovy
postavy téměř k nerozeznání. Však také na nás bývalý rekordman
hleděl se zalíbením. A pak začal vlastní výcvik. "Nebudu vás
učit styly umělé," prohlásil Vlček. "Kraul, motýlek,
prsa a znak jsou pastyly, které vymyslel člověk ve své pýše, neboť
se zaslepeně domnívá, že je králem zvířat. To je ovšem nesmysl.
Jsme soudní lidé, a proto nebudeme při plavání napodobovat ani rybu,
ani žábu, tím méně delfína, zkrátka živočichy s vodou srostlé.
My se poučíme od tvorů suchozemských, s námi se přátelících
a nám věrných, to jest od psů." Pak důchodce vhodil svého
kokršpaněla do vodního toku a ukázal na zmítající se zvíře
prstem: "Dobře se dívejte, jak to dělá. Plave nejideálnějším
stylem, to jest čubou!" Svérázné metody trenérovy dostoupily v
tomto okamžiku vrcholu. Rozjařil se, hulákal a oči se mu divně
leskly, když nás začal strkat bidlem do vody, volaje: "Napodobte psíka!"
což se nám moc nechtělo, neboť kokršpaněl mezitím podivně
zmizel ve víru pod jezem. Nic jiného než napodobit nebohého tvora nám však
nakonec stejně nezbylo, neboť hloubka v těch místech byla dobré
tři metry. Hrabali jsme zoufale rukama, nohama a jakžtakž jsme se drželi
nad vodou. Někteří z nás, v touze napodobit psa co nejvěrněji
a neklesnout ke dnu, i hlasitě štěkali. Situace se však záhy stala
kritickou. Naše údy, nezvyklé psím pohybům, umdlévaly a ústa jen stěží
lapala po vzduchu. A když se někteří přece jen doplácali ke břehu,
srážel je fanatický trenér za volání, že Hamburk je ještě daleko,
zpět do živlu. Zmocnila se nás panika. Jeden břeh byl obsazen bláznem
Vlčkem a kontrolován bidlem, druhý pak byl pro nás nedostupně
daleko. Drželi jsme se nad hladinou skutečně jen vůlí. Nikdo by
nevěřil, jak je čuba vyčerpávající styl. V beznadějné
situaci, snad pudově, jsme začali volat o pomoc. I když se fanatický
stařec na břehu snažil naše volání přehlušit zpěvem
veselé plavecké písně, přece jen se našli občané, kteří
nás přispěchali vytáhnout. Vlček nevěděl, kam dříve
obrátit své bidlo, zda proti nám, či proti příchozím, a.začal
s ním proto mávat jako na kajaku. Naši zachránci začali ustupovat, ale
přece jen na chvíli odvedli šílencovu pozornost od břehu. Toho využil
můj bratr, který zřejmě pochytil od kokršpaněla nejvíc.
Vydrápal se z vody, po čtyřech doběhl k Vlčkovi a s psí
silou se mu zahryzl do lýtka. Důchodce pustil bidlo, a ač poraněn,
skočil do řeky a propagovaným stylem zmizel v dálce. Byli jsme zachráněni
a tím definitivně skončil náš plavecký výcvik.
Za týden jsme se dočetli v novinách, že v Labi u
Hamburku byl rybáři uloven nevídaný sumec. Ovšem my víme své.