Jak jsem se věnoval umění

    Naše rodina je nevelká. Oproti Šindelářům, kterých je 64, je nás dokonce hrstka. Ale ve světě, zejména uměleckém, už svůj zvuk máme. Praděd, zabalený do lví kůže, proskakoval ohnivým kruhem v cirkuse Busch, než uhořel, babička si podmanila svět odvážně tančeným kankánem a děd Bobeš proslul jako politický akrobat. Teta Ágnes měla největší bleší soubor ve střední Evropě, sestra pak namalovala velký obraz Taras Bulba před koncilem kostnickým. Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural. Pouze já jsem nějak nemohl proniknout do uměleckých kruhů. Proto jsem se rozhodl, že se stanu hercem. Ke zkouškám na AMU jsem se připravoval pečlivě. Doufal jsem, že moje vrozená koktavost nebude na závadu, protože Vašek z Prodané nevěsty také nemluví dvakrát plynně, a jaká je to populární figurka. I potlesk sklízí na otevřené scéně a musí tři kokty přidat...
    Ve zkušební komisi zasedlo mnoho mně známých tváří v čele s panem Ducháčkem. "Nazdar, Karlíku!" pozdravil jsem důvěrně, aby poznal, že netrpím trémou. Pan Ducháček dělal, jako že mě nezná, a něco si horlivě psal. U toho budu mít protekci, usoudil jsem a vtlačil mu do ruky desítku cigaret Lip. Jako první vyvolali jakousi slečnu, která začala bez pobízení recitovat Máchův Máj. Bohužel se však už nedala zastavit, a tak nám příjemně uběhlo dopoledne. Moc se mi ty veršíky líbily, a když slečna s úderem dvanácté zvolala: "Hynku, Viléme, Jarmilo!" začal jsem tleskat a žádat o přídavek. Pan Ducháček se na mne zlostně podíval a já pochopil, že nechce, abych měl konkurenci. Vtom zaznělo volání: "Pan Pilius na scénu! Pan Pilius na scénu! Porota čeká!" Dvěma mocnými skoky jsem vběhl na jeviště. Z poroty se ozval smích. Urazil jsem se: "Moc se nesmějte, blbečkové, jsem tragéd!" Z mnoha působivých etud jsem se rozhodl pro němohru. Měl jsem v zásobě vyzkoušenou scénku Lov na medvěda, kde se plně uplatňuje moje přesnost, hra svalů a schopnost improvizace. Uklonil jsem se a řekl: "Pantomima, pánové!" Kroužil jsem po jevišti jako brundibár a lovil to tupé zvíře. "Teď zasadím ránu nožem," upozornil jsem porotu. Ta mě sledovala v tichém údivu. Pan Ducháček spolkl hořící lípu. Vtom jsem skolil bestii. "Stačí?" optal jsem se. "Stačí, panebože!" volal předseda a omdlel. "Vyhrál jsi, Piliusi!" vykřikl jsem, "nazvali tě bohem divadla a jsou v mrákotách údivem." Tajemník mě požádal, abych opustil místnost. Nechtělo se mi, protože jsem mínil ještě přidat břichomluvecký kousek, balkonovou scénu z Romea a Julie, kde Juliin part mluvím perfektně bránicí, ale když i pan Ducháček mě jemně vybídl, abych vypadl a nezacláněl, hluboce jsem se uklonil a v rychlosti předvedl alespoň několik varietních kousků, aby porota viděla, že Frigova doba se navrací. Vsoukal jsem do žaludku za pět vteřin oponu a zmizel oknem bez otevření...
    Za pár dní mi přišla obsílka. Nedočkavě jsem ji otevřel. Budete se divit, ale stálo tam, že na AMU pro mne není místečka. Dotázal jsem se telefonicky, nejdé-li o omyl a zda si porota povšimla mých anglických triků s tradičními prvky jógy, ale hrubě mě odbyli a zavěsili. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí intrik, jak už to v divadle bývá. "Ale nevadí," řekl jsem si, "Dalibor také neměl konzervatoř a jak hrál sugestivně na housle." A odepsal jsem na inzerát na místo pomocného herce do oblastního divadla v Podlesí v Orlických horách. Sbalil jsem si uzlík a odjel ke konkurzu. V Podlesí mě přijali srdečně, nikdo jiný totiž nepřijel, a tak mě vzali. Jen mě trochu zarazilo, že šlo o ochotnický spolek Staříček Holuša a herci pobírali pouze půl litru mléka s malým rumem za představení, takže jsem si musel vydělávat na denní chléb posluhou a, nestydím se to říci, i žebrotou. Láska k divadlu však zvítězila, i když musím říci, že divadelní sál v budově stodoly nebyl z nejvýstavnějších a co chvíli padaly došky Osvětlení bylo chabé. Dost vadilo, že elektriku vyráběl nápověda liščím ohonem a ebenovou tyčí. Přesto jsme díky nadšení hereckého ansámblu v krátké době nastudovali Shakespearovu hru Hamlet aneb Kralevic dánský. Režisér mi přidělil roli huhlajícího ducha. Už na zkouškách jsem strašil pěkně a pak přišla premiéra. Stodola byla narvaná k prasknutí, přišli i lidi. Otevřela se opona z pytlů, pár slov a jde duch. To jsem byl já. Pomyslel jsem si, zahlédnuv novináře z Hradce: "Piliusi, musíš zaujmout. Přišla tvoje chvíle." Obrátil jsem do sebe půllitr koziny a vyhoupl se anglickým trikem na jeviště. Začal jsem strašit tak silně a mocně, až jsem se sám vyděsil a utekl z jeviště. Ale nic. Znovu kozina, anglický trik a jsem znovu před lidmi. Koukám, kde je Hamlet. Chvěl se strachy pod lipkou. Bylo mi ho líto, ale blesklo mi hlavou: Podlesí, Hradec, Praha a šlápl jsem na to. "Huhú, huhú," zařval jsem mocně. Několik dětí začalo plakat. "Piliusi, děláš to dobře," řekl jsem si a zapálil kulisy, aby na mne bylo lépe vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem stále křičel text role: "Huhú, huhuhuhú!" Přední řady se hnaly ke vchodu, zatímco zadní byly už dávno venku. Stodola vesele hořela a plamen mohutně osvětloval mé anglické triky. Bylo to nádherné. "Schovej si svou ebenovku!" volal jsem na nápovědu, "takhle se dělá světelný park!" Vtom mě režisér srazil zákeřně k zemi, podal mi písemnou výpověď a šel hasit.
    Tak skončila má první a poslední role. A já dodnes přemýšlím, byl-li to úspěch či ne.