Jak jsem se vyučil

    Na formování mého charakteru v dospívání měli vliv tito lidé: služebná Olga znalá věci, trafikant Vávra a hostinský Trejbal, jehož heslem bylo: "I dítě má žízeň." Nejvíce mě však ovlivnil strýček Urban, světoběžník. Pravda, u nás doma nebyl příliš oblíben, neboť jeho pověst kasaře nebyla pro náš rod tou nejlepší vizitkou, ale já ho miloval. Líbila se mi jeho sbírka falešných vousů, lesklé kasařské náčiní, kýchací prášek proti policejním psům, padělané bankovky všech měn, které stály za to, botky s podpatkem vpředu ke zmatení stop, které nesundal z nohy, a dokonalá napodobenina uniformy seržanta zahraniční tajné služby. Na rozdíl od nás měl Urban vždy hodně peněz. Maminka se mi sice snažila namluvit, že její bratr hodně spoří, ale já dobře věděl, že bez ustání a bez ostychu krade. Ondy jsem si schoval za ucho žvýkačku, a jedva mě strýc pohladil po hlavě se slovy: "Jsi hodný a bohatý chlapec," už tam nebyla a naopak Urbanovi se začaly pravidelně pohybovat čelisti. Tato a podobné příhody mě se strýčkem sblížily. Začínal jsem si jeho podivné práce vážit. Některé kousky mě přímo nadchly. Kupříkladu o Vánocích, kdy se v domě na deset vteřin zhaslo, aby mohl Ježíšek nerušeně přijít, stačil ukrýt stromeček, ozdoby i cukroví, nehledě na to, že sousedé pohřešovali ryby a synkův velociped. Byl jsem proto nesmírně šťasten, když si mě strýček vyhlédl za učedníka, neboť, jak řekl rodičům, mám dlouhé štíhlé prsty, které jinde sotva najdou využití. Maminka sice mínila, že bych měl být truhlářem, ale Urban se jen usmál a prohlásil, že je lépe počkat, až stůl bude plný. Ani otec se však nemohl smířit s myšlenkou, že budu šmatákem. "Když má štíhlé prsty, ať je hodinářem. Není to krása, takové zlaté hodinky...," a zadíval se podivně na zápěstí. "Nehledej je, švagře," podával mu strýc hodinky společně i s plnicím perem. "Víš, trénuji mezi řečí, abych nevyšel ze cviku. Nu a abychom tu trapnou debatu skončili. Kluk se bude učit u mne, a když se ti rozbijou hodinky, přinese ti jiné."
    Přestěhoval jsem se tedy ke strýčkovi. Jak krásný byt to byl. Tri tajné vchody, dvojitá podlaha i strop, knihovna plná kriminalistických sborníků a tucty dalších lákadel pro mladého chlapce.
    Výuka začala hned ráno, neboť bylo třeba ukrást snídani. "Půjdeme udělat samoobsluhu," rozhodl strýc, "neboť tam si vybereš, co chceš. Chodím tam už pět let a používám trik zvaný těhotná žena. Dneska však zvolím jiný způsob. Vezmeš košík a naložíš ho, jak hrdlo ráčí. A nějakou maličkost strč pro cvik za kabát." Byl jsem překvapen, že strýc hodlá platit, neboť zůstal u pokladny, rozmlouvaje s vedoucím o zločinnosti mládeže. Náhle, to už jsem měl koš vrchovatý a za kabátem mraženou kachnu, vykřikl: "Támhle je ta straka!" Vrhl se ke mně a na mou hlavu pršely pohlavky Vyrval mi kachnu ze záňadří, a mávaje s ní nad hlavou, volal: "Je to možný? Vlastnoručně ho, nezdaru, odvedu na policii," a hnal mě ke dveřím. "Za hodinu je tu zboží zpátky i s pokutou," ujistil ještě vedoucího. Ale nebylo. Za hodinu jsme už byli po snídani a v troubě se pekla kachna. Strýc pak vzkázal ještě telefonicky do samoobsluhy, že vedoucí je vůl.
    Jak přijít rychle k penězům na cestách bez cestovní vkladní knížky, mě strýček naučil také záhy Stačila k tomu páska pomocníka VB a vybírání pokut za nepřiměřenou rychlost, kterou Urban odhadoval během podle auta. Když se stmívalo a bylo třeba dopravit se domů, nechal posledního řidiče vystoupit z vozu řka, že přezkouší, jak fungují brzdy. Automobil jsme pak prodali dychtivým servisům na součástky.
    Strýce Urbana provázelo při práci neobyčejné štěstí. Jen jednou pamatuji, že padla kosa na kámen. To se totiž strýček zastavil u slepce na nároží a vsypal si obsah jeho klobouku do dlaně. Dřímající nebožák se vymrštil a začala honička, kterou by nikdo od invalidy nečekal. Za běhu po nás házel nevidomý dlažební kostky s nebývalou přesností, což svědčilo o tom, že ten člověk nejenom vidí jako sokol, ale že i ruce a nohy má v nejlepším pořádku. Strážníka na křižovatce tato situace vyvedla z míry natolik, že začal střídat světla na přechodech tak rychle, až slepci přecházel zrak. Díky zmatku jsme mu tedy unikli, ale přesto bylo slyšet, jak volá, mávaje bílou holí, že se ještě uvidíme.
    Tato nicotná příhoda se nám zdála velmi zábavná, ale bohužel jsme se se slepcem skutečně ještě viděli. Moje učednická léta byla tak násilím přerušena.
    Strýc v nucené samotě, jak se zdá, zatrpkl, neboť na motáku z vězení se dal slyšet, že nemá cenu dělat poctivé řemeslo, když svět je plný podvodníků.