Jak si naše rodina zakoupila magnetofon

    Zdálo se, že k naší rodině, zdeptané přítomností nenasytného strýce Balouna, se konečně přitulilo štěstí. Strýc totiž odejel s divadlem Alhambra na zájezd na Dálný východ, neboť nevydržel krutost loučení s kamarádkami ze souboru.
    Ztráta strýce Balouna zapůsobila na naši rodinu jako sklenka šaratice na nemocného. Ovzduší se uvolnilo a rodný domek naplnil se znovu pohodou a mírem. Ptáčkové opět nacházeli své drobty na okenních římsách, hladem vyštvaná kočka se vrátila do stavení a znovu dostávala denní dávku mléka. Ani sousedé již nemuseli na noc zavírat drůbež do kurníků. Jen s dědou byla potíž. Těžko si zvykal na návrat dobrých časů. Poslední dobou totiž, smířen s osudem, poustevničil a nyní jeho žaludek, uvyklý na sušené kobylky a vývar z tkanic, jen těžko snášel návrat tuků do naší kuchyně. A tak nakonec odmítl stolovat s námi, listoval v tlustých knihách, předvídal počasí, často dlel na modlitbách a těšil se, že s příchodem slunovratu dosáhne svatosti.
    A tu si otec jednou vzpomněl, že nebude šťasten, dokud si nekoupíme magnetofon, přístroj, který lidský hlas zachytí a opakovat umí. "Nevím, proč by sis ten strojek nemohl koupit, máme přeci hojnost," řekla maminka, "můžeme rozhazovat plnými hrstmi." "Rozhazovat sice můžeme, ale na správném místě," ozvala se babička. "Osobně bych byla radši, kdybyste pořídili schody k mému výminku a odstranili kladku. Abych pravdu řekla, dost mě ta cesta vzduchem namáhá." "Bylo to přeci vaše přání, babičko," nedal se otec, "žít za komínem a hlídat ho." "No, jen počkejte, až čáp přiletí, komín zalehne a vy všichni se udusíte," vyhrožovala babička, která již od dětství trpěla strachem ze zvířat; od té doby, kdy jí krtek podryl stavení a ještě se všem vysmál. "No dobře, dobře," chlácholil babičku otec, nechtěje znovu slyšet o tom, jak v létě hroch vypil dědečkovi studnu a drzý tchoř předčasně ukončil fialkový ples. Babička sice ještě cosi mumlala o potyčce s mývalem, který na ni v pondělí číhal u drogisty, ale otec se již oblékal a maminka rovnala drobné do sloupců. "Je to století," volala babička, "na radu matky rodu se nedá. Však ona vám zvířata jednou ukážou! Vemte za kladku, jedu pryč." Opatrně jsme babičku vytáhli do výminku a hned jsme slyšeli: "Čáp letí, čáp letí, ale ani si ho nevšimnu."
    Kvečeru jsme se shromáždili kolem nového magnetofonu. Přestože s ním otec upadl, neboť mu pes podrazil nohy, byl celkem pěkný. "No tak ho pusť," řekl děda a nasadil si helmu. "Buď klidný," tišil ho otec, "nahrajeme si lidský hlas. A ty, dědečku, můžeš hned začít." "Já už jsem na tomhle světě svý řek a furt se vedou války," prohlásil dědeček. "Nevíte, jak si stojí Turek?" "Buď klidný, je daleko," ujišťovali jsme všichni starce. "Daleko, pak není třeba mých varovných slov." A děda mlčel dál jako ryba. Otec tedy vybídl zetě, aby promluvil on. "Co já bych říkal," šeptl zeť a zrudl. "Je to od tebe poťouchlost," rýpla matka otce, "chtít na Béďovi projev, když všichni víme, že koktá. Začni sám, je to nakonec tvůj stroj." "Užij si ho, užij, dokud máš čas," sykla nenávistně babička komínem. "Čáp už krouží." Otec zbrunátněl a přiložil brikety "Jen dávej kouřová znamení čápovi, tím ho jen přilákáš," neslo se babiččino proroctví dýmem. "Už toho mám dost," zařval otec, "kdo si chce promluvit do přístroje?" "Já," ozvalo se ze dveří. Všichni jsme se obrátili tím směrem. Ve dveřích stála babička, která zřejmě sjela po hromosvodu. "No mluvte, babičko," utrousil otec nervózně a přidržoval mikrofon. Babička se nadechla a zvolna začala skandovat: "Na komíně sedí čáp a je silný jako chlap!" Pak odešla.
    Dlouho jsme se veselili tím veršem a zábava se rozproudila. Už nebylo třeba nikoho nutit. Mluvili jsme do přístroje jeden přes druhého. Dokonce i zeť vykoktal básničku o slepičce. Snad by té radosti nebyl nikdy konec, kdyby nás nezačal dusit hustý tmavý kouř. Z posledních sil jsme, až na několik výjimek, vyklopýtali ze stavení. Na komíně seděl těžký čáp a smál se nám. A já se ani po letech nemohu zbavit dojmu, že byl podezřele podobný babičce.