Jak jsem se zklamal v ženách

    Ve styku se ženami jsem nikdy nepatřil mezi smělce. Ačkoliv jako dámský kadeřník jsem měl dostatek příležitostí k důvěrným dotykům, nikdy jsem svého postavení nezneužil. To kolega Bakštajn, co pracuje na vedlejším křesle, schválně hází dámám sponky do výstřihu a lišácky nabízí pomoc při výlovu. Minulý týden šel dokonce tak daleko, že zažádal o přeložení na pedikúru, aby si užil tvaru dámské nožky. Nechápu takové muže a často je tvrdě kritizuji v časopise pražských kadeřníků Pitralon. V posledním čísle jsem dokonale zesměšnil chlípného Bakštajna těmito verši:

Tímto dávám na vědomost
pracovníkům Hygie,
že jeden z nás,
a sice Bakštajn,
je nemravná bestie.

    Pravda, těmito verši jsem sice Bakštajna zesměšnil před svým otcem, mnichem z Emauz, ale jeho popularitě jsem příliš neublížil. U křesla se mu tvořila fronta pohledných ženštin, zatímco na moji sesličku usedly za den sotva dvě stařeny a poručily si vyztužit drdol zápalkami. Mrzelo mě to, ale v boji s Bakštajnem jsem nepolevil. Decentně jsem své zákaznice obsloužil a zaslal do Pitralonu další úderné verše:

Zatímco holiči v službách jsou pilní, Bakštajn práci odbývá a veřejně smilní.

    Ani po této kritice neopadl zájem o Bakštajna. Spíše naopak. Bakštajn ted i vyztužoval a já zatím v krámku poklízel spadlý vlas, leštil okna a rovnal hřebeny podle počtu zubů. Ale jednou se i na mne, Popelku holírny, usmálo štěstí. Dveře cinkly a vešla dáma. Moderní šatky, oko jiskrné a postava jak z učebnice anatomie. Bakštajn ji uviděl rovněž. Polkl naprázdno, přihladil si knírek včelím medem, jakoby nic vyklopil křeslo, a nedbaje fronty, nabídl se světáckou úklonou příchozí dámě místo. Dáma si ho však ani nevšimla a elegantně se zasunula na moje křeslo. Celá holírna ztichla. Bakštajn se křečovitě usmál do zrcadla a prstíkem nervózně vyťukával na břitvu sambu Pojď blíž, děvčátko útlé. Ale všechno bylo marné. Dáma seděla pevně vklíněna. Bakštajn poznal, že prohrál. Zarazil sambu a vyťal mi mastný políček. Neztratil jsem duchapřítomnost a vrazil mu do nosní dírky štětku na holení, do druhé pak kamenec. Povolily mu nervy a šel po mně břitvou. Mistrně jsem se uhnul. Cítil jsem, že přítomné dámy jsou už zcela na mé straně. Jedna dokonce nastavila Bakštajnovi nohu. "Děkuji, slečno," zvolal jsem rychle, "ale vyřídím toho sprosťáka sám!" Bakštajn se na mne znovu vrhl. Vmetl jsem mu do tváře trochu šamponové pěny, abych ho poškádlil. Dámy začaly tleskat. "Kvído, Kvído!" Bakštajn zrudl a sáhl k poslednímu trumfu. Roztočil nad hlavou stokilovou pokladní a mrštil ji po mně. Jemně jsem tu ženu zachytil a vrátil do původní polohy, to jest kolmo k zemi. Řekl jsem: "Promiňte, Bakštajn se neumí chovat," a dámy opět zaplácaly mému gentlemanství.
    Bakštajn se zdál vyřízen. Snažil se mě sice ještě zasáhnout výkladní skříní, ale jedna z dam, zřejmě Slovenka, mu nasypala hrachu pod nohy a Bakštajn se sesul jako lavina. Poznal, že je hotov. Vstal a sykl: "Dobrá, jsi silnější, ale vyřídíme si to po odborářské linii." Vyšel z krámu a zamířil k Domu odborů. Já jsem zatím vychutnával laskání dam. Až večer, když jsem stahoval roletu, byl krámek prázdný. Pouze v ruce mě hřál lísteček s adresou mé krásné zákaznice. Políbil jsem jemně ty úchvatné řádky: Carmen Buřtová, Praha 7, Jateční 66. Ano, byla to láska na první pohled. Letěl jsem domů, odložil oděv z kanafasu, oblékl sváteční bavlněné šatky a nasadil si elegantní žlutý klobouk z kopřiv, i psí dečky, jak se na kavalíra sluší.
    Cítil jsem se dobře. Na těle mě hřálo kvalitní bílé Jágrovo prádlo s vlasem dovnitř a široké šle dávaly pocit jistoty Také společenské boty z azbestu a filcu, které jsem náhodně levně získal v hospodě od jistého Moučky za šest piv a 500 Kčs, mi seděly, jak se patří. Dokonce i jemně vrzaly a lidé slyšeli, že jde lev salonů. Ano, takto vybraně vyšňořen vykročil jsem požádat rodiče své vyvolené o požehnání k sňatku. Nesl jsem s sebou v dřevěné kasičce 30 000, urvaných od úst na diškrecích za léta mé služby, protože Carmen věděla o hezkém nábytečku a družstevní klícce.
    Při jízdě do Prahy 7 došlo k jakési trapné příhodě, které jsem nerozuměl. Lidé si šuškali, ukazovali na můj kožešinový štucel z nevydělané zaječiny, v kterém jsem si hřál ruce, abych nepodal tchánovi ledovou ruku, a několikrát padlo slovo "Kotce". Nu, asi mi záviděli.
    Jateční ulici jsem nemohl dlouho najít. Špatně jsem se v tom zápachu orientoval. Konečně jsem stanul před hliněným domkem s číslem 66. V rychlosti jsem azbest na botách přeleštil kapesníkem a zazvonil. "Co je, vejre?" ozval se velmi hluboký hlas, možná nejhlubší, co znám. Ze tmy se vynořil tlustý muž ve spodkách. Oslovil jsem ho: "Sluho, bydlí zde pan Buřt?" "To jsem já, mladíku," řekl tlusťoch a otevřel vrátka břichem. Trochu mě to překvapilo. Přestože Carmen o svých rodičích nehovořila, představoval jsem si je alespoň trochu lidsky "Co chceš, paňáco?" vdechl mi tchán výpary rumu do tváře. "Jsem snoubenec vaší dcery Carmen," vykoktal jsem ze sebe a smekl zdvořile kopřivák. Pan Buřt zjihl: "To je jiná, pojďte dál." Pak už to šlo rychle. Ještě jsem stačil zahlédnout paní Buřtovou v páře u necek, vybraně ji pozdravit a nastala tma. Někdo mi stiskl hrdlo a jiná ruka, rozhodně ne moje, mi vytrhla kasičku s úsporami. Pak jsem musel odevzdat kopřivák, lněné šatky i botky azbestovky od jistého Moučky.
    K ránu jsem se probudil na pískovišti u Vltavy Srovnal jsem si všechno v hlavě. Moje ztráta činila něco kolem 30 000, nepočítaje v to kopřivák a botky. "To tak nenecháš, Kvído mstiteli," řekl jsem si a běžel jak kolouch do Jateční ulice. Kupodivu domek č. 66 nikde nebyl, i když jsem požádal o radu okrskáře. Znovu jsem si o tom zapřemýšlel a pak jsem pochopil, že jsem se asi stal obětí podvodu nějaké povětrné holky A dobře mi tak. Ženy nejsou pro mne, Popelku holírny. Ženy patří donchuánům. Ženy patří Bakštajnům.