Kouzlo životopisu

    Dosáhnuv věku mladého muže, seznal jsem záhy, že život jest pln strádání a nepokojův. Doma mi odpírali krajíc chleba i laskavé slovo. Nutili mě, abych si zaopatřil zaměstnání a notný díl peněz z výdělku zasouval do rodinné pokladny Nějaký čas jsem se tomu bránil a živil se koledou, ale když jsem obcházel s mošničkou věřící v průvodu na 1. máje a žádal tu minci, tu polévku, tu žemličku z ošatky, střetl jsem se se zákonem. Dali mi přezdívku příživník a také oni mě šetrně vybídli, abych začal pracovat. Ještě jednou jsem zkusil štěstí a podal žádost o důchod, leč zkostnatělé úřady listinu moji prosebnou, k níž jsem veškeré naděje a tužby upíral, zamítly.
    Nemaje čeho jísti ani píti, odebral jsem se, osudem zaskočen a zdeptán, na národní výbor a ptal se po práci. Práce máme dost, soudruhu, nech nám tady životopis, řekli. Životopisu nemaje, sedl jsem ke stolku a drobným písmem napsal:

    Můj životopis.
    Jmenuji se Jaroslav Brož. Narodil jsem se 7. dubna 1945 ve vsi Tažovice. Otec byl střední rolník, matka dcera obuvníka. Mé dětství bylo klidné až do doby, kdy na mně začali vymáhat životopis. Žádám o práci.

    Pak jsem list posunul k referentovi. Ten přečetl, hlavou pokýval a řekl: "Tak tatík byl kulačisko. Matka dcera živnostníka. Co zlata, kolik jste ulili? Nechceš jít do Ostravy a brát odlučné?"Volným krokem odebral jsem se domů, rozhodnut, že bude správné, když pojmu životopis z trochu jiné stránky Půjčil jsem si od bratra pero a papír a psal jsem:

    Moje životní strádání zasvěcené boji o lepší zítřek.
    Jmenuji se Jaroslav Brož, ale kamarádi mně přezdívají Timur (a jeho parta). Narodil jsem se ve vsi Tažovice, místě to selských bouří, 7. 4. 1945, tedy v roce vítězství. Už v kolébce jsem tušil, kde je moje místo. Jen stará, buržoazně smýšlející chůva mi zabránila, abych nevyrazil na barikády. Mé dětství bylo neradostné. Otec byl kulak a já jsem se s tím nikdy nesmířil. Dětskou lopatkou rozorával jsem meze a v noci potají poponášel mezníky a krátil tak otcovy lány a zvětšoval drobným rolníkům kamenitá políčka. Nejraději jsem měl pohádku O červené karkulce, a když mi otec zakázal nosit rudý pionýrský šátek, jedl jsem alespoň zelnou polévku, abych měl rudé tvářičky. Vzpomínám si, jak táta vyháněl od našeho prahu žebráky a já pak za nimi vybíhal do polí a rozdával jim Marxův Manifest, který jsem tajně rozmnožoval s kamarády buřiči z blízké pazderny na sýpce. Otec, jako by tušil moji ilegální činnost, mě nenáviděl a spálil mi obrázek Pavlíka Morozova. Ale já jsem se nezlomil. Nakreslil jsem si Pavlíka z hlavy přesně tak, jak jsem ho stále viděl před sebou, uhlem z ohniště a malůvku tuto nosil jsem na svém srdci. (Dnes drahou rytinku, soudruzi, přikládám k životopisu, aby svědčila, aby svědčila!) Když jsem se dověděl, že otec šidí stát v dodávkách obilí, založil jsem dětský dělnickorolnický spolek Spodní proud. Protestní průvod jsme neuspořádali, protože jsme věděli, poučeni dějinami, že by do nás otec-kulak neváhal nechat střílet, ale nasadili jsme otcovi do obilných lánů krtky a syslíky. Ano, tak jsme se mstili.
    Matka je dcera obuvníka, soudruzi. Je mi stydno, živnostníka s dratví. Ale co dělat, kdyby po mém bylo, vybral bych si matku jinak. Častokráte běhával jsem do maštale a prosil prostou, zemitou děvečku, aby mě adoptovala. Odmítala a já ji nenáviděl. Dnes s odstupem doby vím, že to nebylo možné, a prosil bych ji za odpuštění. Vždyť měla svých vlastních 23 dětí a všem sehnat do hrnéčku u mého otce-lakomce nebylo lehké, soudruzi. Dědou kapitalistou snažil jsem se pohnout, říkal jsem mu, děde, zanech živnosti, přestaň vykořisťovat svého jediného dělníka a rozdej boty a tkanice chudákům, ale nedal se obměkčit, ba ještě více vysával svého dobrého zaměstnance, nutil ho za stejný peníz najet na dvě kopyta a dělníkům i rolníkům dál šil boty malé, aby je noha tlačila a aby on ušetřil kůži. Však jsem se za všechny pomstil a jednoho sobotního večera, zrovna když rozhazoval vysáté peníze v místní harendě, na štít krámku jsem mu napsal: Ševče prťavče, zúčtujeme spolu! A on pak nemohl v pondělí vykořisťovat a celý den musel štít omývat, ale vlnu odporu, která se vzdouvala, stejně nesmyl.
    Soudruzi po Únoru s mým otcem i dědem zatočili. Tatíka rozkulačili a dědovi vzali verpánek. Slzu dojetí měl jsem tenkrát v oku, no nedivte se, bylo to i moje vítězství. A pak se, soudruzi, všechno nějak zamotalo. Jako bych já kulačil, jako bych já na kůžích okrádal. Do škol mě nepřijali a svazáci vyloučili mě ze středu svých veselých her a radovánek. Kam vlastně patřím? Reakční domov mi vyčítá každé sousto a navíc kapitalistický děd zaslepený nenávistí sype mi do postele ševcovské hřebíčky, které neodevzdal státu. Mohu to dále snášet, když kolektiv, ta oáza slabých, odpírá mi pomoc? Soudruzi, žádám Vás o radu a práci, které buď čest.
    Váš Jaroslav Brož

    Životopis tento nový zalepil jsem do obálky a poslal příslušným místům. Již mám zaměstnání, sice zase nepracuji, ale peněz mám dost.