Maturitní večírek

    Složí-li člověk maturitu, zařadí se tím rázem mezi vážené občany a čekají ho různé výhody, kterých analfabet nikdy nepozná. Maturant bez obtíží čte, lze ho jen těžko ošidit při placení v lokále, nehledě k tomu, že umí i psát, a tak může v případě potřeby informovat rodiče, že čekají vnouče. Přitom všem je třeba říci, že na samotném maturitním vysvědčení ani tolik nezáleží. Tato listina se stejně brzy ohmatá, nehledě k tomu, že správně rozlitá hutná omáčka hravě překryje známky, které pokládáme za nespravedlivé.
    Všichni ti, kdož složili zkoušku dospělosti, mi dosvědčí, že ze všech maturitních formalit je nejdůležitější večírek, který je pravým vyvrcholením studijních let. Člověk brzy zapomene na trapné chvíle před zkušební komisí a ironické poznámky profesorů, ale co mu utkví v paměti, je právě večírek na rozloučenou, pořádaný zpola ilegálně zpravidla ve vinárně nevalné pověsti. Náš dýchánek ve vinném sklípku "U Šišky" měl zpočátku důstojný průběh. Dostavil se i náš třídní profesor Pavel Bakoun, jemuž jsme tak rádi v třídní knize nahrazovali písmeno "k" písmenem "g". Nutno konstatovat, že se choval úplně jinak než za katedrou. Záhy si povolil kravatu, rozšněroval boty a nevyhýbal se tanci ani vínu. Bylo zkrátka vidět, že i on si po maturitách oddechl. A právem, neboť jsme nebyli zrovna třídou géniů. Při našich znalostech mohl jen málokdo počítat se studiem na vysoké škole a většina bude ráda, když se uchytí alespoň u dráhy, spoléhajíc na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdil po peroně s ještěrkou a slíbil všem protekci.
    Po deváté hodině došlo "U Šišky" k prvnímu trapnému incidentu. Naši večeři, to jest kotlet, zanesl vrchní omylem do vedlejšího salonku, kde ten večer hnízdil Klub přátel ptactva, a my dostali jejich menu - krupičnou kaši. Kdybychom předtím nepili nalačno, snad by se všechno urovnalo. Takhle jsme se však cítili krutě ošizeni a přivítali jsme větu třídního rebela Crhy, který prohlásil: "Takový přátele mám rád. Ptáky krměj a mně sežerou kotlet!" Vínem zmožený Bakoun se ho snažil uchlácholit mumláním: "Do lavice, zpátky do lavice, Crho, dopiš větu, ještě nezvonilo," ale to už jsme všichni spěchali pro svůj kotlet. Odpor přátel ptactva byl však nečekaně tuhý, zvláště když mnozí poznali v Crhovi lumpa, který často střílí ve Stromovce po drozdech a po nich. Po půlhodině se projevilo, že nepřátel bylo přece jenom víc. Ustoupili jsme do svého salonku a zavřeli rychle dveře, do kterých předseda spolku ještě dlouho zlobně kloval. A tak jsme na večírku nevečeřeli. Kotlet jsme prohráli a kaši stačil Bakoun během bitky spořádat. Asi ji také hojně zapíjel vínem, neboť k sobě náhle přitáhl vrchního číšníka a domlouval mu: "Melichárku, Melichárku. Řekni mi jedno - proč jsi mě ty čtyři roky tolik zlobil." Nervózní vrchní se snažil našemu třídnímu vytrhnout, ale Bakoun ho držel pevně. "Svěř se mi, Melichárku," pokračoval spiklenecky, "proč jsi nás všechny vodil za nos." Pak se třídní obrátil k nám, zatímco vrchní rudl. "Koukněte se všichni na Melichárka. Do školy chodil jako trhan a teď na večírku má takový krásný šaty. Řeknu ti, Melichárku, to by ti mohl závidět leckterý číšník." Až do té chvíle měl vrchní pro Bakounův omyl pochopení a dokonce byl ochoten připít si s ním na tykání, ale když mu náš třídní zničil vínem frak a snažil se nehodu urovnat slovy: "To nic, Melichárku, budeš zase nosit ty svý špinavý pumpky...," došla vrchnímu trpělivost a vyhodil učitele ze dveří. Bakoun, který však nemínil jít ještě domů, se rychle vetřel do přízně milovníků ptactva, namluvil jim, že umí létat, což ostatně sami před chvílí viděli. A tak pil náš učitel dále v salonku ptakomilců.
    Po Bakounově odchodu ztratili zábrany i ti největší šplhouni. Jedničkář Mícha, který byl vždy vzorem slušného chování a jehož nejvulgárnějším výrazem bylo úsloví "Jdi mi k šípku", připíjel personálu vinárny vodou z květin a dožadoval se příchodu nájemných děvčat. Také ostatní premianti zapomněli na dobré mravy. Maminčin mazlíček Knížátko dal k lepšímu píseň Za tou naši garáží, Anča na mne doráží a uznávaná recitátorka školy Rybínová psala na zeď Šrámkovy verše o lásce ňadrem namočeným v šampaňském. Všichni se zkrátka bavili nenuceně, využívajíce nepřítomnosti učitele i rodičů. Jediný, kdo se příliš neveselil, byl rebel Crha. Seděl tiše v koutku, obočí svraštěno hlubokým přemýšlením. Zabráni do víru zábavy jsme si ani nepovšimli, že se Crha pojednou z podniku vytratil. Veselí už totiž začínalo být velmi hlučné a společnost se rozdrobila na skupinky. Pouze samotář Pecha stál za pianem a jako vždy si čtyřmi prsty čistil nos. Také v salonku přátel ptactva se vědecké sezení změnilo v bohapustý mejdan. Je to trapné říkat, ale zasloužil se o to hlavně náš Bakoun, který zprvu seriózní rozpravu o ptáku Nohovi stočil obratně na diskusi o nohách přítomných dam a s organizační schopností jemu vlastní uspořádal jejich přehlídku. Vítězkou se stala podle očekávání žena předsedy, jejíž nohy se nejvíce podobaly ptačím. Premiér spolku, nadšen manželčiným úspěchem, děkoval Bakounovi, že drží zábavu, a v záchvatu velkodušnosti navrhl, aby učitel přivedl ty své maturanty Během několika minut byla probourána skleněná stěna mezi salonky a obě společnosti splynuly v jeden družný celek. Nikomu už ani nenapadlo vzpomínat na omyl s večeří. Byla to šťastná symbióza. Členům spolku se líbily naše spolužačky a my studenti jsme pak připomněli jejich ženám kouzlo a poezii mládí.
    Před pátou hodinou ranní si předseda zjednal ticho. "Půjdeme domů," prohlásil. "V tuto dobu se ptactvo v korunách stromů probouzí a nejkrásněji zpívá." Zatleskali jsme mu a vyšli před vinárnu. Místo slibovaného koncertu nás však čekala Crhova pomsta. Na chodníku před podnikem leželo dobrých dvacet čerstvě zastřelených vrabců, pečlivě srovnaných do jediné strohé věty: TO MÁTE ZA KOTLET.