Moje jízda tramvají

    Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho, jak řidič elektrické soupravy č. 15 při jízdě z kopce zjistil, že brzdy nepracují, ani když jim domlouvá, a odběhl do vlečňáku poradit se s kolegou, co teď, aby nás pak přišel informovat do mezaninu činžovního domu, kde jsme mezitím přistáli, že už dál nejede, abychom vystoupili a nezdržovali dopravu, neboť obrací, jezdím elektrikou co možno nejméně.
    Minulý týden k nám však zavítal bratranec Jóna z venkova na návštěvu. Všechny nás to potěšilo, zvláště když vyndal z nůše dvě kachny a hroudu másla. Mé nadšení pro něho ochablo v tom okamžiku, jakmile po obědě projevil přání projet se se mnou po Praze tramvají.
    "Půjdeme raději pěšky," řekl jsem důrazně. "Aspoň nám neunikne žádná historická památka." "Já bych chtěl jet tramvají," řekl Jóna, "nikdy jsem v ní ještě nejel."
    "O nic jsi nepřišel," domlouval jsem mu. "Na splašené krávě jsi jel?"
    "To jsem jel," připustil příbuzný.
    "Tak vidíš, to je stejný, jenže se míň mačkáš." Jóna se na mne nedůvěřivě podíval a pak řekl tiše k mému otci:
    "Strýčku, chtěl bych se projet tramvají." Nato sáhl do nůše a jen tak vytáhl hrnec plný sádla. Otec zakřičel:
    "Jóna se chce projet tramvají, tak se s ním projedeš tramvají! Je to host. Maminko, namaž mi chleba sádlem, nějak mi vyhládlo."
    Nezbývalo než se podvolit osudu. Vyšli jsme s Jónou do ulic. Ještě jednou jsem se ho snažil přemluvit, abychom do tramvaje nevstupovali, navrhoval jsem dokonce, že ho ponesu, ale trval na svém. Začínal jsem ho nenávidět.
    "Budeš mít, co chceš, venkovane," pomyslel jsem si a táhl bratrance ke stanici. Tam už stálo značné množství lidí, takže jsme co chvíli padali z refýže do ulice. Auta se nám, nutno říci, mistrně vyhýbala. Pouze jednoho staříka táhla škodovka asi patnáct metrů za sebou, ale on se nakonec přece jen pustil, a tak to dobře dopadlo. Z hovoru lidí jsem poznal, že žádná tramvaj už asi osmdesát minut nejela.
    "Lumpové," křičel jeden pán, který zřejmě pospíchal. "Takovýhle intervaly nemají snad ani sobí spřežení na Čukotce!" Jakási tlustá paní s bradavicí na nose k němu přistoupila, zamávala legitimací lidové kontroly a vyzvala ho, aby nepobuřoval.
    "Koho pobuřuju, babo děsná," zahřímal pán, ale jeho slova zanikla v hukotu přijíždějícího elektrického vozu. Řidič půl hodiny mačkal páku, pak vstal a otevřel dveře ručně. Lidé se začali hrnout dovnitř, a to tak silně, že zadními dveřmi zase vystupovali ven.
    "Tomu říkám koloběh života," zvolal jakýsi muž, "toho se měl dožít Darwin."
    Průvodčí se vztyčila v pokladně a lidem, kterým vydala jízdenku, procvakla kleštičkami levé ucho, aby si udržela přehled o tom, kdo platil. Pán těsně u dveří, který neustále úpěl, žádal poloviční jízdenku.
    "Jak to poloviční, vždyť je vám nejmíň čtyřicet?" divila se průvodčí.
    "No jo, čtyřicet, ale ručičku a nožičku mám uskřípnutý venku!"
    Na ta slova řidič otevřel dveře a výhybkovou tyčí vystrčil muže ven řka, že takové, kteří narušují plynulou dopravu, nemá rád. Konečně jsme se rozjeli. Jóna byl zřejmě vyděšen a šeptal mi, že chce ven.
    "Máš, co jsi chtěl," prohlásil jsem tvrdě a prorazil hlavou okno, protože tramvaj sebou divně trhla. Průvodčí nás informovala, že vypadla kladka, a zároveň nám prodala nové jízdenky, protože jsme přerušili jízdu.
    Řidič mínil, že jsme neukáznění, a posypal nás trochu pískem. Tlustý Jóna se rozplakal. Vůbec mi ho nebylo líto. Naopak jsem mu poťouchle radil: "No, prohlížej si krásy Prahy, bandasko, bude ještě hůř." A bylo. Stará paní na nás ukázala prstem a pištěla: "Chuligáni, starýho člověka nepustí sednout!" Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své. "Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám," vřeštěla paní a udeřila Jónu deštníkem. "Osobo, netlučte toho hocha," zastal se nás solidní pán, "vždyť to na něm zanechá následky." "Vás asi tloukli denně!" obořila se na něj dáma. Začala rvačka. Lidé se v obavách hrnuli na druhou stranu. Tramvaj se naklonila a chvíli jsme jeli po dvou kolech.
    "Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat," přikazoval řidič a zařadil zpátečku. Tím nastal opět přesun a tramvaj dopadla na všechny čtyři.
    "Mělo by se střídat, jsme taky unavený," prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. "Samozřejmě, střídat!" ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. Ti ovšem hájili svá místa.
    "Chci vystoupit," dožadovala se jedna slečna. "Stanice je zrušena, stavíme až na konečné," zněl řidičův alt. "To je koloběh života," nezapomněl upozornit filozof. Ale lidé už neměli myšlenky na filozofii a ušlapali ho. "Nevím, jak vy," ohlásil asi tříletý chlapeček lidem, "ale já se počurám!" "Musíš vydržet na konečnou," nařizovala mu zoufale matka. Konečně jsme tam byli.
    Lidé se vypotáceli z vozu a padali vysíleni do příkopů. Šedovlasý stařík si klekl tváří k východu a hlasitě děkoval Moskvě, že jízdu přežil.