Můj první ples

    V životní pouti každého jednotlivce mají své místo společenské události, na něž se nezapomíná ani po létech, kdy hlava obělí se, krok duní a myšlenky zpomalují svůj chod. K těmto událostem patří první ples. Často i dnes, když čtvrtého vyzvednu si důchod a u svátečního kafíčka v automatu vestoje zahálím, myšlenky mi zalétnou o deset let nazpět, kdy jsem v tanečním víru pohupoval se sálem v rytmu bugy-vugy
    Na ples jsem přišel už ve tři hodiny odpoledne. Někomu, kdo nezná plesový život, by se to možná zdálo brzy, ale já jsem byl fikaný. Chtěl jsem si prohlédnout prostředí svého společenského triumfu, a proto jsem mistra v pivovaru poprosil o dvě hodiny volna, které si nadělám v neděli od šesti do dvanácti. Vyzkoušel jsem si úklony do všech světových stran kromě západu, protože tam se klanět nebudu, a prošetřil skluz parketu.
    Kolem sedmé hodiny se začali trousit do sálu první návštěvníci. Stoupl jsem si ke vchodu a vybíral děvčata. V 19.10 jsem měl vybráno asi dvě stě. V 19.30 přijelo mé příbuzenstvo. Tři autokary vysypaly posly venkova. V čele průvodu šel můj strýc Vavruch, tlačil pluh a volal: "Vesnice zdraví město!" Jeho srdečnost však nikdo neopětoval, dokonce slečna v šatně, když věšela strýcův sváteční kabátec s jednou klopou uprostřed těla, pravila nevlídně, že snad nebylo třeba nosit na ples vzorky ornice. Po těchto úvodních scénách jsem si umínil, že se příbuzným raději vyhnu, a o to více se budu věnovat děvčatům. Jedna stála právě v koutku. Přikročil jsem k ní a otázal se: "Přišla jste také na ples?" Přejela srdečným pohledem moji dětskou tvář a nadšeně odsekla: "Ne, čekám tady na vlak." To mě trochu zmátlo, ale řekl jsem si: "Poohlédneš se jinde, všechny na vlak nečekají," a abych neodešel jen tak, zeptal jsem se: "V kolik vám to jede, moje milá?" "V osm, ale ty jeď hned," vzal mě za rameno jakýsi hromotluk.
    "Hele, tamhle je náš Láďa," ozvalo se pojednou shora. Seběhl jsem rychle do přízemí, zatímco dvojitý had příbuzných se hnal budovou. Naštěstí se mi podařilo vmísit se včas mezi tančící. Zabral jsem se do rytmu a stavěl na odiv pracně nacvičené figury z kurzů. Vířil jsem sálem jako tornádo, kdo neuhnul, ležel. "To je blázen," vykřikla jedna slečna přede mnou. V tu chvíli byla na zemi. Jeden starý pán v lóži se rozplakal dojetím, že po letech opět vidí lidožroutské tance z ostrova Bali. Konečně jsem dotančil na chodbu. Otevřel jsem dveře a zavrávoral zklamáním. Ve vestibulu stál strýc Vavruch a ostatní mužské příbuzenstvo. "Tady je," zvolal strýc a přivinul mě k sobě. Šel jsem z objetí do objetí. Pak mě dovedli k tetám. Znovu objetí, radostný pláč, znovu jsem omdlel. "To je z toho," pravil strýc, "že můj bratr Józa opustil rodnou hroudu a zběhl do městské kartounky. Kluk teď hladoví, nic nevydrží a dělá hanbu jménu Vavruch. Jak chce tančit, když se neudrží na nohou slabostí." Brečel jsem bezmocně na křesle. "Nebul, Láďo," zvolala teta, "dneska hlad mít nebudeš." Z ruksaků vyskočila jelítka, ovar a křen, domácí chleba, káva a sádlo. Marně jsem volal, že nemám hlad, marně jsem zavíral ústa před přívalem mastnoty Chvílemi jsem měl pocit, jako by řezník vedle neustále porážel prasata. Byl to vrchol utrpení, který ještě zvyšovaly poznámky gardedam: "Podívej se, družstevník, jak se má. To by byla partie, a ne ten tvůj sportovec, co přinese obrázek Gagarina a loudí oběd."
    Zástup kolem nás houstl. Některé dámy se podlézavě ptaly, jestli ten hezký chlapec půjde tančit. Jiná paní se rovnou zeptala, zdali něco nezbyde. Strýc jí hodil jelítko a dáma s díky odběhla do přízemí, pronásledována dychtivým davem. "Tak, teď si vem do kapsy ještě dva chleby, něco mezi to, a jdi tančit," jásal strýc. "Pořádně děvčata protoč, pěkně je stiskni, víš, že já nemám rád upejpání. Nás bylo v chalupě šestnáct a taky jsme se uživili." "Nechci tančit," zaúpěl jsem, "spíš mi je špatně od žaludku." "To bude z hladu," usoudila teta, "nechceš něco zakousnout?" "Proboha, ne!" vykřikl jsem, "to bylo jenom chvilkové. Půjdu tančit, jenom už to řeznictví schovejte."
    "Jdi, chlapče," zachrochtal děd, "a nedělej rodu hanbu. Víš, že já jsem tančil na laně, a nebýt toho pádu z věže, tančím dodnes."
    Kráčel jsem zvolna k parketu. Vesta na bříšku se povážlivě napínala a sako se nedalo dopnout. "Nechceš foto z plesu, tlouštíku?" nabídl se fotograf. Neměl jsem sílu odpovědět, jen jsem tiše funěl, až mu spadl aparát. "Snad nemusí být hned tak zle," rozplakal se ten muž a snažil se slepit objektiv žvýkací gumou. I za rohem jsem slyšel, jak běduje: "Teď jsem žebrák. Ještě že umím kreslit." Šel jsem tupě dál. Motal jsem se chodbami a prosil nebesa, aby mi aspoň trochu vytrávilo. V temném zákoutí se ke mně přitočil jakýsi člověk a zašeptal: "Mládenče, nechcete nakreslit na památku z plesu? Udělám vám pozadí, jaké si přejete, třeba ples. Stůjte klidně." Náhle vzhlédl. "Ach, to jste vy, promiňte, že obtěžuji, jenom nefoukat," a zmizel. Vyrazil jsem přímo k parketu. Dámy, které dojídaly naši potravu, mě poznaly a začaly mi nabízet dcery. "Naše umí tango nejlíp ze všech," slyšel jsem. Měl jsem toho právě dost. "Pokud jde o tanec, je to možné," připustil jsem, "ale postavou připomíná hydrant...," a bylo volno. To jsem potřeboval. Stoupl jsem si doprostřed sálu, vytáhl zápalku, kapesník a dal kouřové znamení. Kapelník spustil skladbu na mou počest. Dámy začaly šeptat: "Hrajou sólo tomu boháči, co rozdával jídlo. Kteroupak si asi vybere?"
    Nevybral jsem si žádnou. Vadily mi dychtivé pohledy, které neoceňovaly můj půvab, ale sádlem promaštěnou náprsenku. Klesl jsem do podřepu, sepjal ruce na prsou a začal tanec pokroku - kozáčka. Přímo přede mnou se k sobě naklonily dvě dámy a jedna sykla: "Já jsem vám říkala, že je to reklama."