Můj první tramp

    Často když jsem z příkazu otce v sobotu v ulicích nahlížel do popelnic a odpadkových košů, sháněje něco lepšího k nedělnímu obědu, záviděl jsem hochům z naší čtvrti, kteří oblečeni jako praví mužové přírody vyjížděli za město pro nedělní dobrodružství. V neděli pak, když jsem procházel stanice tramvaje, hledaje otci kouření, myslel jsem na tyto chlapce, jak kolem ohýnku vuřty dočerna opékají a pak do strun kytary sáhnou, aby tklivá melodie žalovala světu. Jak jsem toužil být mezi nimi a připojit svůj mutující hlas ke sboru ostatních. Jednou; když se mi podařil zvláště dobrý lov a otcova tabatěrka se naplnila k prasknutí vonným tabákem z vajglů a na nedělní stůl jsem zajistil skoro čerstvou rybu, odvážil jsem se otce poprosit, zda bych také já mohl okusit slastí přírodního života. Otec chvíli přemýšlel a pak svolil: "Jed, synku, příští neděli, stejně musím někdy vykouřit melounové listí, co schovávám z války na zlé doby." Políbil jsem otci ruku, jak je v naší šlechtické rodině zvykem, a běžel svou radost zaznamenat do deníčku, který si píšu již rok kusem vápence na stěnu domu. A pak přišly přípravy Neměl jsem do přírody z výbavy trampů nic, ale do soboty jsem se mohl se všemi směle měřit. Nechci se chlubit, ale nikdo neví lépe než já, jaké poklady skrývají smetiště, zákoutí, altány a pootevřené byty v naší čtvrti. A tak jsem měl: celtu sešitou z kapesníků, starý hrnec místo kotlíku, zelené pumpky, rybářské gumové boty a velikou nůši, do které se mi vše pohodlně vešlo. Na nádraží jsem byl nemile překvapen, že se za lístek musí platit, a marně jsem ukazoval vlastnoručně vyrobenou vlajku s nápisem T. O. Přepych, žádaje alespoň slevu. Pokladník se podíval na moji nůši a řekl: "Mne neošálíš, vracíš se z trhu, družstevníku." Nechtěl jsem se dohadovat s hlupákem, který trampinku nerozumí, a odebral jsem se do vagonu bez placení. Ale jen těžko jsem se pěchoval do vlaku. Popruhy se napínaly a nůše šla ztuha. Přesto jsem si našel volné místečko k sezení na klozetu. Pohodlně jsem rozložil zavazadla a začal zvolna pročítat Ferdu mravence, abych poznal trochu život zvěře v přírodě. Tak jsem se do příhod toho hmyzu začetl, že jsem přejel cíl všech trampů - Luka pod Medníkem. Záchranná brzda však vše napravila. Využil jsem zmatku a vystoupil opačným směrem před protijedoucí vlak, který nárazem do mé nůše vykolejil. Byl jsem hrdý na svou usárnu vlastní výroby, ve které jsem zachoval prvky českého folkloru. Vydal jsem se z nádraží k lesu. Les mě přivítal pěkně. Na kraji stál muž v zeleném klobouku a střílel. "Zmiz, pobudo, z mého revíru," volal na mne. "Nevíš, že je zde zakázáno sbírat klestí?" "Nepoznáš trampa, pytláku?" obořil jsem se na něj. Muž na mne beze slova namířil dvojku. Schoval jsem se za nůši a zvolal pevným hlasem, použiv starého triku: "Dej si velký pozor, pobudo, abych na tebe nezavolal svého otce, hajného v tomto polesí. Ten má pušku ještě větší než ty a odvážný je jak letec Čkalov. Kromě toho má psa, který tě řádně prožene, dám-li mu povel." Muž zmáčkl kohoutky a křičel: "Takovou drzost jsem ještě neslyšel. Nevím, že bych měl tak tupého synka, a pochybuji, že tě bude poslouchat naše doga." Popadl jsem nůši a letěl elegantní chůzí trampa do údolí. Bohužel jsem nezvolil šťastnou trasu. Z močálu mě vytáhli kvečeru přátelé z osady Naše Aljaška. Jejich údiv neznal mezí. "Jsi první člověk, který se z močálu zachránil," šeptali s úctou. Zezadu sice kdosi mumlal, že takovému blbci, který přehlédne trojitý ostnatý drát a světelná znamení s houkačkou, nepřísluší obdiv, ale šerif okřikl mluvku a pravil, že osada byla vždy proslulá dobrotou a slovanskou pohostinností. Nato jsme zasedli k potlachu. Byl jsem štěstím bez sebe. Chlapci vyňali kytary, oheň vztáhl své paže k nebesům, šerif ke své družce a krajem se nesly písně o Buďonném, o tundře a veselé dumky o lovu sobů. Strhly mě ty písně, otočil jsem nůši dnem vzhůru a začal udržovat rytmus. Šerif mě pochválil pohledem a odměnil polovinou koňského vuřta. Pak vstal a zahájil trampské soutěžení. Skákalo se přes oheň a vyhrál jsem. Nikdo se netrefil doprostřed ohniště lépe než já. Nevěřili byste, jak rychle se utvoří na chodidlech popáleniny třetího stupně. Ale nevadí. Alespoň už mám trampskou přezdívku - Jan Hus. A sotva mi šerif přiložil jelení trus na rány, byla tu další hra: obsekávání nováčka nožem. Ruka trampů byla jistá, ale přesto jsem tolik bodných ran ještě nikdy neměl. A šprýmař osady už měl pro mne další přezdívku: Joe Caesar. V okamžiku, kdy mě šerif doléčoval odvarem z bukvic, připravovala se jiná soutěž. Běh do Prahy a zpět. Běžel jsem jako prvý. Trochu mě zarazilo, že za mnou nikdo nestartoval, ale rozhodl jsem se, že vydržím. Do osady jsem se vrátil k ránu. Všichni už spali. Usedl jsem tedy k ohni, přiložil borovici a ustlal si v nůši.
    Po chvíli mě probudil křik, dusot nohou a zvuk hasičského vozu. Les v rozloze asi 12 hektarů vesele plápolal. Hasiči marně plýtvali vodou, marně volali zaklínadlo: "Zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku," nic nepomáhalo. Vstal jsem a pravil: "Jděte všichni stranou." Poslechli mě. Uchopil jsem nůši a začal utloukat oheň. Nůše poskakovala po plamenech a svým širokým dnem hravě dusila požár. Asi za dvě minuty bylo po všem. Osada se shromáždila kolem mne, šerif spolkl slzu a podal mi svou hvězdu. Té noci jsem dostal další a poslední trampskou přezdívku: Jan Bohatýr Čurila.
    A já jsem cítil, že mne, zelenáče, trampové přijali mezi sebe.