Můj vstup do internátu

    Od pěti let jsem toužil po kariéře úředníka v bance. Mít černé klotové rukávy, razítko, v zásuvce chléb s koňským salámem, přepážku s neprůstřelným sklem proti střelám banditů a slinám zákazníků, před sebou stohy bankovek tvrdé české valuty a čtrnáct dní dovolené. Život však obyčejně nepřeje dětským snům. Také mně se neměly tužby vyplnit.
    Když jsem vycházel ve čtvrté třídě devítiletku, zavolal si mě otec do včelína za město, kde jsme bydleli, a řekl: "Školní docházku jsi splnil ne zrovna nejlíp a vstupuješ do života." "Ano, teď budu bankovním úředníkem." "S tím se rozluč," zarazil mě otec, "se svým vysvědčením se mezi škrabáky neuchytíš. Již jsem tě zapsal do zemědělské školy s internátní výchovou. Budeš-li se dobře učit, staneš se kočím." Pokoušel jsem se otci odporovat holí, ale tatík zvolal: "Ještě ránu a otevřu úly!" Prohrál jsem.
    Druhého dne ráno mě otec dovedl na nádraží. Opatrně se rozhlédl a zavedl mě k nákladnímu vlaku. "Život je tvrdý, chlapče," řekl, "nebude se s tebou mazlit. Skoč do něj rovnýma nohama," a přivázal mě pod vagon k nápravám vozu. "Šťastnou cestu a piš," šeptl pak ke kolejím a dojatě odcházel směrem k nádražní restauraci propít ušetřené jízdné. Musím přiznat, že mi nebylo nejveseleji. Otočil jsem za otcem naposledy uslzené oči. "Děkuji ti za výchovu, tatínku." Zahlédl jsem ještě, jak se otec na peroně ujal kufru, který se mu zdál opuštěný, a zmizel s ním rychle v davu. Zůstal jsem sám, poprvé bez domova. Snad proto se mi začaly honit hlavou divné myšlenky. V internátu se se mnou mazlit nebudou. Vždyť co je to vlastně internát? Omšelá budova, kde jsou chlapci a děvčata pod jednou střechou a nesmějí k sobě, ani kdyby si to přáli. Za těchto myšlenek ubíhala má cesta do Jesení na Šumavě. Pražce se mi míhaly těsně pod sedínkou a výhybka mě co chvíli klovla mezi žebra. Také roj včel, který jsem si doma vypůjčil, abych měl nějaký majetek do začátku, začínal nebezpečně bzučet. Často vyběhla včelka zpod čepice a toulala se mi po tváři, jež zvolna opuchala. Po dvanácti hodinách jízdy, přesně v Jesení, provazy povolily Dopadl jsem mezi koleje. Po čase, právě když jsem otvíral oči a přemýšlel, kde že to jsem, zvedal mě průvodčí ze země. "Co tu děláš, chlapče opuchlý?" ptal se přísně. "Ale naslouchám dunění, nejede-li v dáli vlak," vymluvil jsem se chytře a prchal důstojně jakousi stokou směrem k internátu. Tma mi sice ztěžovala orientaci, ale velký řev mě vedl neomylně. Před internátem stály dva zástupy. Na jedné straně dívky, na druhé chlapci. Několik mužů stálo na valníku a křičelo dolů. Světlomet umístěný na věži internátu osvětloval prostranství, jiný pročesával okolí a jakýsi střelec vysílal z oken ředitelny k lesu náhodné rány "Záznamy hovoří jasně," křičel muž z vozu, "jeden přivandrovalec jménem Antonín Bobr chybí. Dokud se nenajde, nedostanete oběd a klíč od záchodku." Pochopil jsem, že hledají mě. "Už jdu," zvolal jsem a vběhl do světla. Pán, zřejmě ředitel, seskočil z valníku a vyťal mi políček. "Kde jsi byl,Toníčku?" a znova rána. "Spal jsem," pravil jsem podle pravdy a uhnul biči. "Kdepak jsi spinkal?" vyzvídal ředitel a strčil do mě valníkem. "Na kolejích," odpověděl jsem, chtěje se zachránit čistou pravdou. Ředitel s vychovatelem se na sebe podívali a kývli hlavami, jako by něco tušili. "Dobře, Toníčku," řekl ředitel, "chceme ti věřit, ale pověz nám tedy, proč tolik páchneš?" "Šel jsem stokou," vyhrkl jsem upřímně. Direktor s vychovatelem na sebe kývli ještě výrazněji. "Samozřejmě že se my, hlupáci, tak ptáme. Ale vysvětli nám, Antonínku, proč jsi tak opuchlý?" Ani tentokrát jsem nezalhal: "Mám pod čepicí roj včel." "A máme ho, lháře," zapištěl vychovatel a ředitel mi strhl čepici z hlavy. A začal karneval. Včely, dlouho bez potravy, ukazovaly řediteli, jak jsou pilné. Pokryly jeho postavu bzučivým kobercem a měly se k dílu. Mezitím co vedení volalo o pomoc, obstoupili mě budoucí spolužáci a jednohlasně mě zvolili svým náčelníkem. Bývalý vůdce ke mně přistoupil a prohlásil závistivě: "Takhle si představuji vítězství lži."