Přestupek bratra Vildy

    Jednou když jsem si četl ve známé stati o elektrifikaci, zhaslo u nás náhle světlo. Otec, který se domnívá, že rozumí elektřině, neboť ho kdysi požádal řidič tramvaje, aby mu nasadil kladku, se vrhl k pojistkám. "U nás to není," prohlásil potom. "Asi někde na křižovatce uvízla tramvaj," a vyrazil do ulic. Přestože se vrátil domů s rukama rozedřenýma od nasazování kladek, světlo stále nesvítilo. "Tomu nerozumím," hloubal, "asi jsem někde nasadil špatně kolečko do drážky," a odešel ke zpovědi, neboť to považoval za hřích.
    Všichni ostatní jsme nadávali. Bratr Vilda dokonce napadl maminku a vyčítal jí, že vyhodila o železné neděli petrolejku. "Tak rozsviťte svíčky," přimlouval se dědeček. "Sice to kazí oči, ale zato nespadnu už potřetí do příborníku." "Jenom nechte tmu," volala slepá babička, "aspoň jsme si všichni rovni." "Dobře, dobře, babičko, necháme tmu," řekl bratr a rozsvítil svíčky Babička si libovala, jak jsme si rovni. Domácí práce se při svitu pomalu uklidňovaly. Asi za hodinu se vrátil otec. "Už jdete spát?" divil se. "Ano, svíčky dohořívají." "Nevadí, mám další," pyšnil se tatínek. "Otočil jsem jich pár v kostele během zpovědi."
    Na celou příhodu se světlem bychom zřejmě brzy zapomněli, avšak na otci se začaly projevovat známky nervozity a byl zamyšlenější než dříve. Jeho podivínství se stupňovalo, když několikrát zhasl plyn, netekla voda, pak zase tekla, ale po schodišti, a znovu zhaslo světlo. "Nechápu to," nechal se slyšet otec jednoho dne při večeři. "V novinách čtu, že plány se plní, dělníci pracují s nadšením, delegace opět setrvávají v delších srdečných rozhovorech, a přesto nám nesvítí světlo, neteče voda a nejde plyn." "Přiznávám se," pokračoval otec, "že i já jsem zpočátku podlehl panikářským tendencím - proto jsem byl v poslední době tak zamyšlený -, ale už jsem na to přišel, kde je pes zakopán. Žijeme v nové době, děti. V nové době, ale ve starém domě. V domě, který soukromý architekt podvodně projektoval, kořistnický stavitel z nekvalitního materiálu vystavěl a zazobaný domácí pán za přemrštěné ceny pronajímal. Divíte se ještě, proč zde dnes neteče voda, nesvítí světlo a nejde plyn?" Otec se na nás vítězně podíval. Také maminka se nadmula pýchou. Bratr Vilda však otcem tak nadšen nebyl. "Dům je přeci pěkný," odporoval, "mramorem obložený, střecha dvojitá a kliky mosazné." "Podívej se, chlapče," otočil se na Viléma otec. "To je právě ta jejich taktika. Navrch huj a vespod fuj. Řešení je jen jedno," pokračoval otec hlasem, který nesnesl námitek. "Najít hlupáka, jenž je ochoten opustit novostavbu, a rychle s ním tento brloh vyměnit." Na náš inzerát odpovědělo asi 6 000 hlupáků, což si otec sice nedovedl vysvětlit, ale příští týden jsme se stěhovali.
    Poslední ráno ve starém bytě nás zastihlo ve veselé náladě. Zpívali jsme, žertovali na účet smutného bratra Vildy, který se s bytem nerad loučil a plakal u krbu. Když ho otec kamarádsky pobídl k odchodu do nového bydliště písní Poleť, ptáčku, k paneláčku, jen se pokřižoval, jako by tušil něco zlého.
    Na sídliště jsme dorazili kvečeru. Nábytek na místě bohužel ještě nebyl, protože stěhovací vůz zapadl do bahna. Pohlédli jsme na dům. Vilda poznamenal: "Navrch fuj. Uvidíme, co bude uvnitř." U vchodu nás zastavil domovní důvěrník. "Rodina Václava Mušky?" otázal se. "Vidíš, Vildo, uvítání," sykl otec vítězně. "Ano, rodina Václava Mušky," ohlásil pak hrdě. "Můžete s námi kdykoliv počítat na brigádu." "No dobře, pane Muška, ale se sliby pomalu," hučel důvěrník. "Zatím budete mít dost práce doma. Zrovna ve vašem patře spadla příčka a je třeba vyměnit podlahy Jo, proč jsem vás zastavil," pokračoval ten muž, "natočte si tady u cisterny vodu, bagr utrhl potrubí."
    Beze slova jsme vyšli do čtvrtého patra. Babičku jsme nesli, výtah nejel. Po běžné prohlídce bytu Vilda otce zabil. Bude sedět. Ale aspoň má, na rozdíl od nás, kde bydlet.